Ještě nedávno jsem vyprávěla dětem: „Víš, Klárko, když jsme bydleli v Praze, tak se pořád musely zkoušet zvonky. Děda s tvým tatínkem vždycky zkoušeli…
„Zvoní!“
„Cože?“
„Zvoní!“
„Teď nezvoní!“
„Co?“
„Nic, zkoušíme zvonky!“
Do toho babička: „Někdo zvoní! Viktore, někdo zvoní!“
„Ale nezvoní!“
„Co, ono to nezvoní?“
„Ale zvoní!“
„Co říkáš?“
A tak dále. Bláhově jsem si myslela, že po přestěhování na venkov jsme z toho venku. Ale včera děda koupil nový zvonek. Když jsem přišla z práce domů, chtěl hned vědět, jestli zvoní. Nezvonil. Uklízím se nahoru, protože začíná zkoušení zvonků.
„Nezvoní!“
„Tady taky nezvoní!“
„Zvoní!!“
„Zvoní!“
„Cože?“ řvu ze schodů.
„Danuško, to není na tebe. Zkoušíme zvonek!“