Z plánovaného programu v Římě jsme neviděli jenom Circus Maximus a to mi bude manžel do konce života předhazovat. Sice v dobrém, ale kdykoli přijde řeč na Řím, vždycky zmíní, že jsme tam neviděli Circus Maximus, protože už jsem byla unavená.
Já se na něj nezlobím, on je jinak hodný a provedl závěrečný úklid chatičky v kempu, zatímco já s dětmi jsme odpočívaly u moře.
Další den ráno jsme tedy vyjeli na sever, směr Verona. Cestou jsme chtěli vidět fontány v Tivoli, což se ukázalo být ne zcela jednoduché, jelikož v okolí města Tivoli je více fontán či lázní. Naštěstí jsem jaksi podvědomě vytušila, že to, co chceme vidět, se jmenuje Villa d´Este.
Je tam park s mnoha vodotrysky a sochami v chládku stromů, a široký výhled na hory. V jezírkách plavou kapři.
K večeru jsme dojeli do městečka Lonigo, kde jsme hodlali navštívit vzdálené příbuzné. Nebyli doma. Městečko vypadalo jako v Německu. Upravené ulice s obchody, náměstí dlážděné mramorem.
Dali jsme si na náměstí zmrzlinu a pozorovali okolí. Ruda si vzpomněl, jak tu byl asi před dvaceti lety právě u oněch příbuzných. Seděli spolu taky takhle na náměstí a Renato ukazoval občany Loniga.
„Tohle je komunista,“ ukázal a čeští příbuzní si dotyčného nenápadně prohlíželi.
„Tohle je kamarád,“ povídá Renato a čeští příbuzní se na toho pána přátelsky usmívali. „Nedívejte se na něj, nedívejte se na něj!“ hučel honem Renato. Ukázalo se, že slovem kamarád chtěl říci, že dotyčný je fašista.
Co se týče fašismu v Itálii, pravda je, že jsme jednou v supermarketu v Bibione viděli flašku s obrázkem Mussolliniho, a když jsme regál prohlíželi důkladněji, byly tam i lahve s Hitlerem. Podivili jsme se tehdy velice.
Po zavzpomínání jsme odjeli do Verony, kde nás navigace dovedla klikatými cestičkami na adresu kempu v centu města. Byli jsme na kopci a byla tma. Kolem jsme viděli stromy. Přihlásili jsme se v recepci a dostali jsme přidělené místo pro stan.
Divné bylo, že z recepce bylo potřeba jít na dané místo po schodech dolů. Ve tmě jsme viděli jen schodiště, vroubené lampičkami.
„Tady to vypadá jak v Pánovi prstenů,“ říkáme si s dětmi. „Tam taky chodí rádi do schodů.“ (Na vysvětlení: když jsme koukali na Pána prstenů a děj se právě odehrával v Lórienu, manžel pravil, že tam chodí rádi do schodů. Později se v tomto názoru upevnil, když viděl Minas Tirith a Mordor.)
Ubytovali jsme se na jakési terase, kde už jeden stan stál. Nad námi i pod námi byly další terasy se stany. Do dolní části kempu se procházelo kamenným tunelem. Nedovedli jsme si představit, jak naše okolí vypadá. Až ráno se ukázalo, že stanujeme na hradbách, místy porostlých popínavou vegetací.
Vypadalo to nesmírně romanticky. Přesto kemp nedoporučuji na delší pobyt, protože sociální zařízení nebylo nic moc. Zajímavé na něm bylo ovšem to, že hned za sklem, které ohraničovalo sprchový kout, byla stará kamenná zeď.
Ráno jsme prošli kolem hradu dolů do centra města a prohlédli si staré domy Verony, sešlé, jako střed Prahy za komunismu.
A pak už vzhůru na sever. V Alpách plískanice, v Německu pozdně srpnové slunce a doma prohlížení fotografií.