Reklama
 
Blog | Dana Mentzlová

Za památkou povstalců

Před časem jsem psala na blogu o Varšavském povstání. Jeden čtenář mi napsal: „Pár let po sobě jsem trávil přelom července a srpna v Polsku - a nemůžu zapomenout na atmosféru kolem 1. srpna, výročí začátku Varšavského povstání. Polské vlastenectví je pro nás občas málo pochopitelné, přepjaté, může se přehoupnout do nacionalismu, ale tady jsem měl pocit něčeho přirozeného a velkolepého a hodně tragického - to, co u nás jen tak nezažiju. Nakonec i povznášejícího. Vzhledem k jejich historii ani není divu - a tak ani minuta ticha nevypadala jako něco vnuceného zvnějšku...“

Tak ve mně vzniklo přání uvidět na vlastní oči minutu ticha, která se v Polsku koná každoročně 1. srpna v 17 hodin, v okamžik vypuknutí Varšavského povstání. V dnešní době je jednoduché podívat se na YouTube. Je tam klip, kde lidé vstávají, sirény troubí, provoz se zastavuje a někteří i vystupují z aut, aby minutu stáli. Vzdávají hold padlým i přeživším bojovníkům proti nacismu. Varšavané povstali proti okupantovi, který měl jasnou vojenskou přesilu. Jednak doufali, že Rudá armáda, která už postoupila na východní okraj města, Němce zatlačí, jednak toužili vystoupit proti krutému režimu.

Od té doby je Varšavské povstání předmětem diskusí. Měli se Varšavané vzbouřit proti nacistům, i když byli nedostatečně ozbrojeni a mohli předvídat mnoho obětí na životech, nebo měli vyčkávat, až přijde cizí pomoc? V Polsku je časté nepovažovat boj proti mnohem silnějšímu nepříteli za nerozum, ale za věc hodnou zvláštní úcty. 

Zájem o sousední národ, který byl jako my v historii vystaven německé a ruské nadvládě, mě přivedl letos v srpnu do Varšavy na oslavy 70. výročí Varšavského povstání. S manželem jsme měli za sebou rok výuky polštiny. Vzali jsme s sebou ještě syna a vydali se procvičovat polský jazyk.

Reklama

Jako první jsme navštívili pietní akt s názvem „Apel Poległych“ na náměstí Krasińskich. Před pietním aktem se na náměstí konala mše za účasti vojenského pěveckého sboru. Při vlastním apelu padlých vystoupil polský prezident Bronisław Komorowski a řekl:

Určitě od 70. let slyšíte a možná i sami sobě dáváte otázku „jestli (povstání) mělo cenu“?  Dnes tato otázka padá v mnoha rozmluvách, v článcích, v rozhlasových i televizních relacích. Já jsem tu otázku slyšel od dětství, téměř při každé příležitosti společenských nebo rodinných setkání pokolení mých rodičů – pokolení vojáků Zemské armády. Tutéž otázku si dávají a budou dávat i následující polská pokolení. Určitě mnoho z nás odpovídá na tuto otázku různě.

Já opakuji odpověď slýchanou od dětství v domě mé vlastní rodiny. A co to znamená “mít cenu“? Jde o to, že se něco má vyplatit? Přece svoboda se nekupuje v krámě za konkrétní cenu. Přece svoboda není investice, která se více nebo méně vyplácí. A ptá se někdo, jestli se vyplatí být poctivý? Vyplatí se být v pořádku vůči sobě i jiným? Vyplatí se být statečný, moudrý, šlechetný? Vyplatí se milovat jiné lidi, vlastní rodinu, svou Vlast? Vyplatí se jim věnovat a být připraven k oběti?

Navíc možná ta otázka je špatně postavená a provokuje k mylným odpovědím, vždyť přece ne všechno v životě jednotlivců a národů se musí vyplácet. Někdy je prostě potřeba se zachovat slušně. Ne všechno, ne vždycky se musí „vyplatit“. Někdy prostě jinak není možno. A někdy je třeba za svobodu platit, ne jenom ji využívat.

V závěru svého projevu prezident zmínil, že členů Solidarity se v době komunismu jejich blízcí také ptali, „jestli to má cenu“. A i jim odpovídal, že někdy prostě není možné jinak, že někdy je třeba riskovat, protože není možné se smířit se zlem.

Po prezidentovi promluvil 97-letý generál Zbigniew Ścibor-Rylski, předseda Svazu varšavských povstalců. Jeho vystoupení vzbudilo dojetí posluchačů. Pak byla přečtena jména jednotek, které se účastnily povstání, a vypálena čestná salva. Na náměstí se shromáždilo mnoho lidí, takže jsme sotva viděli monumentální pomník Varšavského povstání, odhalený r. 1989. Na okrajích náměstí však bylo ještě dost volného místa. Vraceli jsme se do hotelu po širokých osvětlených ulicích a užívali letního večera.

Další den, 1. srpna, jsme navštívili Muzeum Varšavského povstání. Před muzeem již stála fronta zájemců. Byli tam také harceři v uniformách, což jsou polští skauti. Členové harcerského hnutí spolupracovali během Varšavského povstání s polskou armádou – zorganizovali polní poštu a vytvořili vojenské oddíly.

Expozice v muzeu je zaměřena více na citový dojem, i když obsahuje také mnoho faktického materiálu. Pro českého návštěvníka je dobré seznámit se předem se základními informacemi, protože nějaké stručné shrnutí tématu zde chybí, nebo nám uniklo. Se zájmem jsme si prohlédli model malého „tančíku“ Goliat na dálkové ovládání. Tento stroj používali Němci během povstání jako nosič výbušniny. Byl poháněn elektromotorem na baterii nebo benzínovým motorem a ovládán na dálku kabelem. Minitanky nebyly moc účinné, protože se daly zneškodnit přeseknutím ovládacího kabelu sekerkou nebo lopatkou.

Z dobových fotografií je vidět, že Varšavské povstání bylo alespoň v prvních dnech provázeno radostí a nadšením. Bylo to velké vzepětí sounáležitosti a touhy bojovat za společnou věc. Povstání se udrželo obdivuhodných 63 dní, než kapitulovalo. Tuto kapitulaci na výstavě symbolicky znázorňují dvě stěny blízko u sebe. Vstoupíte mezi ně a čtete o konci povstání, přičemž do smutku se mísí hrdost: povstalci se vzdali v uspořádaných útvarech, ve vlastních uniformách, a byli německou stranou uznáni za pravidelné vojsko. Tito zajatci byli odesláni do koncentračních táborů stejně jako veškeré obyvatelstvo Varšavy. Jistou bezvýchodnost povstání má snad symbolizovat to, že jsme v muzeu nenašli východ a museli se vrátit, kudy jsme přišli.

Odpoledne jsme čekali, až začne minuta ticha. Vybrali jsme si rušnou ulici Marszałkowskou a procházeli se po široké promenádě. Skutečně, tramvaje se zastavily a pak začala troubit auta, zastavili se i lidé a dívali se směrem na centrální náměstí rondo Dmowskiego, odkud stoupal dým ve dvou polských barvách: bílé a červené. Pak se na balóncích vznesla vlajka se znakem Bojujícího Polska. Chvíle mlčení a fotografování. Pak se ruch opět rozproudil, zašli jsme do vedlejší ulice. Na náměstí se zřejmě dělo ještě něco dalšího, protože jsme zaslechli dělbuch a skandování silných mužských hlasů: „Cześć i chwała bohaterom!“ (Čest a chvála hrdinům!). Raději jsme to nešli zkoumat blíže.

Odebrali jsme se na náměstí Varšavských povstalců podívat se na mrakodrap Prudential. Tato budova má 16 pater, takže ve 30. letech nesla právem označení mrakodrap, polsky „drapacz chmur“. Během povstání povstalci budovu dobyli a vztyčili na ní polskou vlajku. Z oken mrakodrapu ostřelovali budovu hlavní pošty, obsazenou Němci. Prudential byl zasažen asi 1 tisícem střel, mezi tím jedním dvoutunovým nábojem z děla kalibru 600 mm. Jeho stěny byly zničeny, ale železná kostra přetrvala, a snad proto, že se dala těžko zbořit, dočkal se mrakodrap opravy a sloužil jako hotel. Nyní se snad opravuje.

Pod budovou na náměstí jsme si prohlédli příležitostnou výstavu o Varšavském povstání, složenou asi z dvaceti očíslovaných panelů, kde byly velmi pěkně shrnuty nejdůležitější informace a doplněny zajímavostmi. Byly tam přítomny dvě pamětnice a jeden pamětník v uniformách.

Večer jsme měli na programu neobvyklou akci s názvem „Varšavané zpívají (ne)zakázané písničky“. Byl to osmý ročník společného zpívání písniček z Varšavského povstání. Zajímalo mě, jak to bude vypadat. Účinkovat měli profesionální zpěváci a hudebníci, a sbor Varšavanů, vytvořený zvlášť pro tuto příležitost. Bylo vidět, že tato pro nás zvláštní akce nebude malá, protože zástupy lidí směřovaly na náměstí maršálka Piłsudského, kde čekalo koncertní pódium.

Dav na náměstí rostl, rozdávaly se zpěvníky a dostali jsme taky každý jeden. Nejprve zazněla tradiční Warszawianka se závěrečnými verši: Kto przeżyje – wolnym będzie, kto umiera – wolnym już. Následovaly písničky složené za Varšavského povstání. Poslouchaly se příjemně, nebyla to žádná dechovka. Některé písničky ukazovaly na zahraniční hudební vlivy, např. „Pierwszy sierpnia – dzień krwawy“, jakási stručná kronika povstání, kde zaznívá argentinské tango. Píseň „O Barbaro“ nám připomněla trampskou „Ó Zuzano“. Záviděníhodným optimismem je naplněna písnička „Pałacyk Michla“, složená 4. srpna (4. den povstání) přímo v palácku Michla Józefem Szczepańským z harcerského batalionu Parasol (záznam z koncertu zde).

Po obou stranách pódia byly velkoformátové obrazovky, na kterých se promítaly texty. Lidé na náměstí zpívali nejdřív nesměle, ale postupně se rozezpívávali, zvláště u svých oblíbených písní. Líbilo se nám vynikající provedení Modlitby Zemské Armády (Modlitwa Armii Krajowej) v podání Rafała Grozdewa. (Zde je záznam velké části koncertu. Modlitba je od 14:30). Píseň vznikla v říjnu 1939 v zajateckém táboře v Rumunsku, její autor se pak dostal do Francie a do Velké Británie. Píseň pronikla s parašutisty do obsazeného Polska a velmi se rozšířila.

Písničky Varšavského povstání zachycují každodenní bolesti a naděje povstalců. Slyšíme v nich jejich vlastní slova a můžeme tak uvidět povstání z perspektivy jednotlivého účastníka. Navíc byl koncert doplněn promítáním vzpomínek pamětnic. Jedna z nich vyprávěla, že se jako děti scházely večer ve sklepích Prudentialu a se svým harcerským vedoucím zpívaly písničky. Jiná vzpomínala, jak do koncentračního tábora Stutthof přivezli povstalce. Šli do tábora v pěkném šiku a zpívali písně Varšavského povstání. Pro vězně to byla velká událost a povzbuzení.

Koncert končil písní Varšavské děti. Lidé kolem nás zpívali:

Warszawskie dzieci, pójdziemy w bój,

za każdy kamień Twój, Stolico, damy krew!

Warszawskie dzieci, pójdziemy w bój,

gdy padnie rozkaz Twój, poniesem wrogom gniew!

 

Odcházeli jsme ulicemi za teplé letní noci, v restauracích bylo ještě živo, jen budova Prudentialu byla temná. Už jsem věděla, že se v jeho sklepích zpívaly během Varšavského povstání písničky.