Manžel s dcerou nakonec vymysleli, že chtějí do Říma a Pompejí. Proč ne, Velká Morava to sice není, ale aspoň si sami naplánovali, co chtějí vidět, a manžel dokonce nabalil všechny věci a stanovil odjezd z domova na 17.10 středoevropského času.
Ve stanovenou dobu musí celá rodina nastoupit do auta a vyjíždíme z Mirošovic. Jedeme kolem hospody U Císaře a manžel povídá: „Vzala sis s sebou cédéčka?“ Safraporte, nějak jsem pozapomněla. Manžel hudrá, že všechno připravil a já si nenachystám ani cédéčka do auta. „Tak budeme muset celou cestu poslouchat Bacha,“ míní. Dělám, že mi to nevadí a že Bach je taky dobrá hudba.
Na Rozvadově vyskakujeme u pumpy a Klárka jásá: „Jé, myšičky!“ Na travnatém svahu nad pumpou panáčkují myšky. Skočí do díry a už zas vystrkuje hlavu vedle z díry. Upozorňujeme i pracovníka pumpy na pěkné myšárium, ale ten nejeví větší nadšení.
Přebírám řízení, už je tma a manžel se vytasí s překvapením. Přece jen mi zabalil jedno cédéčko od Beach Boys, které doma sám našel. Jsem v sedmém nebi a zpívám si Surfin´ USA. Děti vzadu přizvukují. Jedeme do neznáma a nevíme, co zažijeme. Jen aby nám neukradli notebook.
Uprostřed noci v Rakousku po nás chtějí platit mýto. Podávám do kukaně platební kartu. „Budou po tobě chtít PIN,“ soudí manžel. Přemýšlím, jak zadám PIN, aniž by mi chcípnul motor. Naštěstí se paní obejde bez PINu, což manžela pobouří, ale je to fakt. Později na italských dálnicích vždy taky stačí jen zasunout kartu do automatu a po PINu se nikdo neshání.
Holandská navigace nás vede rovnou cestou do Pompejí a občas si neodpustí poznámky jako „rechtór“ nebo „vouchele umkéren“. Za ten necelý rok, co ji máme, už celkem rozumíme. Jen mě syn musel poučit, že „rechtór“ je rovně, a ne doprava, jak se mi zdálo pod vlivem němčiny.
Za Římem si chceme dát zastávku a vjíždíme tedy do motorestu. Na parkovišti je tak narváno, že jedeme hned zase ven. Tak příště. Jenže příště je za sedmdesát kilometrů. Zase zoufale plno. Lámeme si nad tím hlavu a zatím netušíme, že takhle se již ohlašuje italský jih.
A už jsme v Pompejích, ubytováni v kempu. Jsou tu naštěstí stromy, které několikrát denně zaměstnanci zalévají hadicí. Moře je nedaleko, tak si bereme plavky a ručníky a ptáme se v recepci, kudy na pláž. Podle internetových stránek je pláž vzdálena 20 minut. Recepční se tváří vyhýbavě a říká, že na pláž musíme jet autem a že teď to nemá cenu. Je tam „molta gente“, tedy hodně lidí a nenajdeme parkování. Děti protahují obličeje. Jde se na procházku.
Za plotem vykukují zříceniny starých Pompejí. Představovala jsem si je v podzemí, ale stojí nad zemí úplně normálně. Jako u nás zříceniny hradů, ale na mnohem větší ploše. Ulice současných Pompejí jsou dlážděné lávou. Domy sešlé, jako bývaly domy u nás za komunistů. Překvapuje mě, že rozdíl mezi italským jihem a severem, o kterém jsme se kdysi učili ve škole, je stále tak patrný. U každého parkoviště je nápis „Safe parking“. Asi je tu po bezpečném parkování nemalá poptávka.
Večer míříme na pláž. Bez navigace bychom se úplně ztratili. Změť úzkých ulic, kolem sviští motorky z obou stran. Nad mořem skalnatý sráz. U silnice parkuje jedno auto vedle druhého. Jsou tu veřejné i soukromé pláže. V městečku Vico Equense, které nám poradil recepční, ukazuje šipka, že pláž je po úzké silničce směrem dolů. Chceme tam jet, když tu se ze silničky proti nám vyvalí autobus. Opouští nás odvaha a jedeme zpátky.
U silnice naštěstí spatříme volné parkovací místo. Můžeme sejít na veřejnou pláž, což je pár balvanů pod skalou, na kterých sedí lidé. Na jednom balvanu je soška Panny Marie. Na obzoru je vidět Vesuv a Neapol. Večer, bude osm hodin. Vlny bijí o kameny, ale koupání je příjemné. Dojeli jsme z Čech až do Pompejí bez nehody, ubytovali se, a notebook nám snad zatím ještě neukradli.
Pompeje, jak se nám jevily první den za ohradou. Moc vidět tam není, uznávám.
V pozadí Vesuv.
