Kolegyně z práce už v Neapoli byla a říká, že je odvaha tam jet. Její kamarádce tam vytrhli na ulici kabelku a na policii pak viděly ještě další okradené. Proto si beru s sebou radši jenom ledvinku. Děti nabádáme, aby se s námi držely pohromadě.
Ze scenérie za okny vlaku je zřejmé, že nejsme zrovna v bohatém kraji. Dojem se stupňuje s vjezdem na předměstí Neapole. Zanedbané paneláky, sešlé fasády ulici za ulicí. Domy blízko u sebe, takže si musí stínit. Snad to v místním horku nevadí. Některé domy stojí těsně u trati, div jim vlak neurazí roh.
Jedeme až na konečnou Porta Nolana, a to jsme udělali chybu, protože hlavní dopravní uzel je předchozí stanice Piazza Garibaldi. Však nám bylo divné, že tam skoro všichni vystupují. Vracíme se pěšky na Piazza Garibaldi, ulice vypadají jako okolí nádraží Praha-střed. Na náměstí zeje obrovská stavební jáma. Kolem ohrada a na ní volební plakáty s nápisy Basta così (stačí tak).
Budova nádraží Piazza Garibaldi je moderní prosklená stavba, kde si opět připadáme jako v jednadvacátém století. Jako první chceme navštívit Solfatara. Jede se tam metrem. Ptám se v informační kanceláři, jestli nám platí lístky z vlaku. Slečna hledá v počítači a pak řekne že ano. Rádi tomu věříme. Přecházíme do metra, kde nás překvapí výrazný zápach plísně.
Naštěstí vede pod zemí jen část trasy a pak vyjedeme na povrch a pozorujeme okolí. Otevře se i výhled na moře. Co to je Solfatara, zatím nevím. Manžel vykládá, že se o tom učili ve škole a je to lepší než návštěva Vesuvu. Moc se mi to nezdá. Když vyjdeme z nádraží, není tu totiž jediná cedule nebo šipka, která by k takové pozoruhodnosti měla ukazovat. V pochybnostech kráčím kilometr do kopce nezajímavým předměstím.
Solfatara je pěkný přírodní park, v jehož středu se rozkládá kráter sopky. V holé kamenité poušti stoupá tu a tam k nebi sloup dýmu. Nic není ohrazeno. Můžete přijít až na místo, kde je půda žhavá a z děr se line sirný dým. Okolní kameny jsou pokryté žlutými krystalky.
Na jednom místě syčí pára ze země ven jako z papiňáku. Teplota páry je asi 160 °C. Radši ustupuji kousek dál. Co kdyby kus země najednou vyletěl. Je tu horko, takže se jdu s Klárkou schovat do stínu stromů, zatímco Ruda s Leonem se věnují vědeckému bádání. Ve zdejším parku je taky kempink, kde bychom se bývali ubytovali, kdybychom to bývali věděli.
Takto se vracíme metrem do centra Neapole. Na programu je návštěva Archeologického muzea, kde se uchovávají předměty vykopané v Pompejích. Cestou míjíme ošuntělý kostel, který by potřeboval finanční injekci. V muzeu samém zdá se, že investice nechybí. V šatně mají zamykací skříňky, čímž nám odpadá starost co s melounem, který jsme prozíravě koupili již na předměstí Solfatara.
Projdeme turniketem a kráčíme rozlehlými sály po mramorových podlahách. Je tu sbírka Collezione Farnese s antickými sochami bohů a bohyň. Vrcholem je sousoší Farnéský býk. Zajímavé je, že sousoší bylo již od antických dob průběžně rekonstruováno. Vždy po několika stovkách let byly doplňovány chybějící části. Teď je zase několik částí ulomených, takže by se mohlo rekonstruovat znovu.
V podzemním patře se nacházejí sošky ze starého Egypta, které coby neodborníci nedovedeme ocenit. Mnohem vděčnější podívaná jsou pompejské mozaiky. Barevné, často se zvířecími a rostlinnými motivy. Nejlepší je podívat se rovnou: zde známý detail Alexandra Velikého z mozaiky znázorňující bitvu u Issu.
Když tu vidím, kolik mozaiek se zachovalo pouze v Pompejích a Herkulaneu, představuji si to obrovské množství mozaiek ztracených. Kolik museli staří umělci naskládat kamínků! A ještě tak, aby zachytili postavy v prudkém pohybu nebo s určitým výrazem tváře.
Další expozice je Villa dei Papiri. V jediné vile, vykopané v 18. století v Herkulaneu, byla objevena obdivuhodná sbírka soch a knihovna řeckých a latinských textů na papyrech. Srolované papyrové svitky po zalití vily horkou lávou zuhelnatěly. Přesto je vědci dokázali rozvinout a přečíst. Říkám si, jak asi muselo být archeologům, když vykopávali jednu mistrovskou sochu za druhou.
A vykopávali i množství dalších předmětů. Fúru toho jistě vyhodili, co by dnes bylo nesmírně zajímavé. Co dovedli ocenit již v minulých staletích, dali do muzea, nebo se rozuteklo mezi sběratele. V neapolském muzeu jsou předměty rozděleny podle materiálu: předměty ze stříbra, bronzu, ze železa, z hlíny, velmi vzácné jsou předměty ze skla.
Nakonec odpočíváme v obrovském prázdném sále. Sál má jednu astronomickou zajímavost: u stropu je otvor ve zdi, kterým vždy v pravé poledne svítí slunce. Světlo dopadá na kamenný poledník, zabudovaný do podlahy. V létě dopadají paprsky blíže k oknu, v zimě dále od okna, více do středu sálu. Na poledníku je vyznačena stupnice a jsou tu znamení zvěrokruhu, kterými sluneční prasátko během roku prochází.
Vracíme se pěšky na nádraží. Venku se necítíme dobře, protože i zde v centru je mnoho sešlých domů. Ještě nikdy jsme nebyli v takhle zanedbaném městě. Po ulicích se válejí papíry. Při každém pohledu do vedlejší ulice spatříme další zchátralé domy. Obchodů je málo a vypadají nenápadně. Žádné zářivé výlohy a hrdé nápisy. Žádné lákavě vyložené zboží. Leda na jedné ulici je přímo na chodníku rozložen jakýsi bleší trh. Spěcháme pryč odtud na nádraží Piazza Garibaldi.
Ve vlaku si vzpomínám, jak jsem tak trochu pohrdala známým letoviskem Bibione. Připadalo mi, že Bibione není nic moc, protože tam jezdí samí Češi a jiní turisté na levné zájezdy. Kdepak, Bibione je luxus. Čisté fasády, řady obchodů, uklizené chodníky. Prostorné písečné pláže, kde vás vlny neházejí na kameny.
Buďme rádi, že máme Bibione blíž než Neapol.
*