Podpsáním pražského míru válka neskončila. Francie se obávala, aby Habsburkové neupevnili svou moc v Německu. V zájmu Francie také bylo omezit moc Španělska, silného spojence rakouských Habsburků. Španělsko totiž ze tří stran obklopovalo Francii. Patřily mu jižní nizozemské provincie (dnešní Belgie) a Milano. Z Milana vedla důležitá obchodní cesta, po které Španělsko zasílalo vojsko, výzbroj i potraviny do svých nizozemských provincií.
Tato cesta vedla přes alpské přechody (v dnešním Švýcarsku), kde žila většina katolického obyvatelstva. Důležité bylo Veltlinské údolí, kde byla většina obyvatel katolíky, patřilo však protestantskému Graubündenu, což byla poměrně samostatná země, formálně náležející pod Svatou říši římskou, a spjatá smlouvami se švýcarským spříseženstvím. Roku 1620 Španělsko obsadilo Veltlin. Francouzům se následně podařilo Španěly z důležitého údolí vypudit a vrátit je r. 1626 Graubündenu.
Francie se až do roku 1633 účastnila třicetileté války pouze v lokálních sporech, anebo nenápadně, finanční podporou Švédů a Nizozemců. Předstírala neutralitu. Pak se začala angažovat více, obsadila Alsasko a podepsala smlouvu s Lotrinskem. Hlavním strůjcem francouzské politiky byl kardinál Richelieu. Vyslanci německých protestantských stavů hovořili v říjnu 1633 s jeho blízkým spolupracovníkem otcem Josephem, který jim řekl, že se v současné válce nejedná o záležitosti náboženské, ale o boj různých mocenských seskupení v Evropě. Byl toho mínění, že válka by měla vést k vytvoření mocenské rovnováhy v Evropě. Toho je však možno dosáhnout jen tehdy, bude-li Španělsko poraženo.
Po těžké porážce Švédska u Nördlingen a po rychlém tažení španělských a císařských armád na sever vstoupila Francie do války oficiálně. Francouzská žoldnéřská armáda obsadila Heidelberg. Spojencem Francie bylo Nizozemí, které válčilo se Španěly na moři a v koloniích, a samozřejmě Švédsko. Spojenecká smlouva stanovila, že Francie bude bojovat především v Itálii, Španělsku a na západní hranici Německa, kdežto Švédsko mělo znepokojovat císaře v Německu a tím pádem i v Čechách a na Moravě.
A tak válka dál pustošila zemi. Za třicetileté války bylo vybojováno jen několik velkých bitev – jedna nebo dvě v průběhu roku. Ale je třeba si uvědomit, že každý den se musely armády něčím živit. Všechny armády byly za třicetileté války žoldnéřské. Výjimku tvořila jen švédská armáda, i tam však po smrti Gustava Adolfa byli švédští vojáci propuštěni a místo nich najati žoldnéři.
Žoldnéři pocházeli z různých zemí a bylo mezi nimi mnoho chudáků, kteří neměli majetek a bez války by těžko našli stálé zaměstnání. Zloději, žebráci a tuláci hledali štěstí v armádě. Jako žoldnéři dostávali týdenní plat – žold. Z toho si museli sami kupovat zbraně i potraviny. Pokud jim bylo něco přiděleno ze společného skladu, byla jim cena odečtena ze žoldu. Potraviny a jiné potřebné předměty prodávaly vojákům markytánky, obchodnice cestující společně s vojenskými jednotkami. Nezřídka se stávalo, že žold nebyl včas vyplacen a vojáci si museli shánět obživu na vlastní pěst.
Spolu s vojáky putovali také jejich ženy a děti, prostitutky, čeledíni. Když přišli do nějaké vesnice, sedláci je museli živit, nebo si vojáci sami brali, co potřebovali. V chalupách sebrali nádobí a prádlo, prohledávali truhly, a když nebyli spokojeni, rozbili okna a kamna. V mnoha případech surově týrali obyvatele, aby jim prozradili, kam schovali peníze nebo své ženy a dcery.
Když vojáci dobyli nějaké město, všechno cenné připadlo důstojníkům jako kořist. Důstojníci si přivlastňovali obrazy, umělecké předměty, drahé kovy, vybavení šlechtických paláců. Vojáci nezůstávali pozadu, brali měšťanům klenoty, prsteny, šatstvo a další věci, které pak prodávali markytánkám. Zapalovali města a vesnice. V některých případech byli obyvatelé vybiti, jinde sami utekli a schovávali se v lesích.
Někteří vojevůdci, jako Albrecht z Valdštejna a Gustav Adolf, se snažili loupežím bránit a udržovat pořádek, nemohli ovšem zasahovat všude. Jiní, jako Mansfeld a pozdější švédští generálové, nechávali vojáky, aby kradli a loupili. Armády pustošily své vlastní území stejně jako nepřátelské.
Obyvatelé po opakovaných průchodech vojska opouštěli své chalupy, prchali s rodinami a dobytkem do měst nebo do odlehlých krajů. Venkované se někdy pokoušeli bránit a sami pobíjeli menší skupiny žoldnéřů. Tak se ti nejchudší vybíjeli navzájem ve stálém zápase o obživu a země stále chudly, protože půda nebyla obdělávána. Lidé jedli žaludy, trávu, kůru stromů. V kronikách lze najít ceny, které se platily za maso koček a psů.
Hans Jakob von Grimmelshausen zažil tuto válku jako obyvatel i jako voják a shrnul ji slovy: „Žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit…“
Třicet let hynuli lidé, mizely materiální a kulturní hodnoty. Už roku 1638 sdělil švédský generál Banér kancléři Axelu Oxenstjernovi, že „v Meklenbursku není nic jiného než písek a vzduch.“ Jakmile zmizeli lidé, kteří uměli zemi obdělávat a získávat z ní obživu, země sama už neměla cenu.
Léta plynula. Císař Ferdinand II. zemřel roku 1637 a na jeho místo nastoupil syn Ferdinand III. Francouzům se po počátečních neúspěších podařilo dostat pod kontrolu hlavní body cesty z jihu přes Alpy a Porýní do Belgie. Španělsko mezitím ztrácelo vliv – přišlo o Portugalsko, jež vyhlásilo samostatnost, a o Katalánii, která se odtrhla a připojila k Francii. Do Čech vtrhli r. 1639 Švédové, obléhali Prahu, zpustošili východní Čechy a vypálili některá moravská města.
Francie a Švédsko obnovily smlouvu o spojenectví, jež mělo trvat až do konce války. Bylo už zřejmé, že ani císař, ani Španělsko už nemůžou počítat s významnějšími úspěchy. Německá knížata na říšském sněmu r. 1640 požadovala konec války. Císař tedy vyslal své zástupce, aby dohodli místo konání mírových jednání.
První mírový kongres v dějinách se měl konat ve dvou vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku, vzdálených od sebe asi 50 km. V Münsteru měly jednat katolické mocnosti, v Osnabrücku protestantské. Místo bylo stanoveno v prosinci 1641, válka však trvala ještě skoro 7 let.
Nejprve zabralo určitý čas, než se sjely delegace všech zemí: Svaté říše římské národa německého, Francie, Švédska, Nizozemí, papežský nuncius a další. Vedením švédské delegace byl pověřen Johann Oxenstjerna, syn kancléře Axela Oxenstjerny. Svěřil se svému otci, že se nepovažuje za dost způsobilého pro tak velký úkol historického významu. Otec však byl jiného mínění a odpověděl: „Ty nevíš, můj synu, s jak malým rozumem je řízen tento svět.“
Válčící strany se musely dohodnout na svých požadavcích. V srpnu 1643 se německá protestantská knížata dohodla se Švédskem, že budou podporovat plnou restituci českých stavů. Čeští exulanti, mezi nimi Jan Amos Komenský, prosili Švédsko, aby podporovalo zájmy českých zemí. Také francouzští diplomatičtí zástupci byli zpočátku nakloněni restituci majetku v římské říši podle poměrů z roku 1618. To však odmítl kardinál Mazarin, první ministr Francie, neboť by tak katolické stavy utrpěly velkou škodu (zejména v zemích koruny české, kde válka začala).
Ještě v listopadu 1645 předložila rada evangelických říšských knížat svůj návrh mírové smlouvy, v němž pro celou říši požadovali amnestii od r. 1618 a navrácení politických a náboženských svobod stavům a poddaným v Čechách, na Moravě a Slezsku. Ozvali se také exulanti z rakouských zemí, kteří ztratili své staré svobody ještě dříve.
Diplomatičtí zástupci císaře navrhli amnestii a restituci pro náboženské poměry podle roku 1627 a pro politické poměry podle roku 1630. Saský kurfiřt navrhl návrat k poměrům v roce 1624. To bylo pro diplomatické zástupce císaře přijatelné, a tak byla r. 1646 uzavřena ve vší tajnosti mírová smlouva mezi císařem a Francií, která se zakládala na termínu 1624.
Mezitím Švédové, aby dodali pádnost mírovému jednání, obsadili některá místa v Čechách, na Moravě a Slezsku. Roku 1642 obsadili Olomouc a drželi ji jako opěrný bod až do konce války. Obyvatelé Moravy viděli ve Švédech spojence. Za švédské okupace mohli evangeličtí kazatelé opustit své úkryty a konat bohoslužby. Obyvatelé také nemuseli platit vrchnostem dávky a konat roboty.
Zejména Valaši podporovali Švédy dodávkami potravin a šatstva. Valaši jezdili se svými povozy na trhy v blízkých slovenských městech a nakupovali tam potřebné věci. Švédové jim platili nejen penězi, ale i kovy a někdy dávali i vojenský doprovod. V roce 1643 museli Švédové opustit Moravu a táhnout na sever, jelikož vypukla válka proti Dánsku. Císař využil situace a vyslal na Valašsko armádu. Ozbrojení obyvatelé se bránili pod velením svého kapitána Kováře, podlehli však vojenské přesile. Na 200 Valachů bylo popraveno.
Roku 1645 se Švédové vraceli, porazili saskou armádu u Magdeburgu a pak i císařskou a bavorskou armádu v bitvě u Jankova nedaleko Benešova. Bitva u Jankova byla jednou z nejkrvavějších bitev třicetileté války. Švédské dělostřelectvo postupovalo v několika pohyblivých skupinách a kosilo nepřátelské vojáky z různých míst. Množství padlých na straně císaře se odhaduje na 4000-7000. Na místě bitvy byl r. 1995 vystaven pomník ve tvaru slzy.
Mírová jednání nicméně ještě nedospěla k dohodě všech zúčastněných. Řešilo se, komu budou patřit různé země či pevnosti. Jednou ze sporných otázek byl termín restituce pro české země. Německá protestantská knížata se shodla v březnu 1647 na termínu 1. ledna 1624, pouze pro české země měl platit rok 1618. S tím souhlasilo také Švédsko. Vedoucí císařské delegace hrabě Trauttmannsdorf však tento požadavek rozhodně odmítl.
Všichni už toužili po míru, každý den znamenal další ztráty na životech a majetku. Německá knížata se v červnu 1647 dohodla s císařem na budoucím uspořádání říše, přičemž si zachovala silné postavení. Císař nemohl v budoucnu rozhodovat o závažných záležitostech bez souhlasu říšského sněmu.
V březnu 1648 se dohodla německá knížata a další zástupci německých států s císařem na přijetí 1. ledna 1624 jako termínu restituce náboženských záležitostí. Katolické, luteránské a kalvínské vyznání se mělo zachovat v oblastech, v jakých bylo k tomuto datu. Z dohody byly vyňaty císařovy dědičné země, tedy i Čechy a Morava. Tam měl císař neomezené právo na prosazování katolického náboženství, až na několik výjimek ve Slezsku. Dohodu podepsal i zástupce Švédska.
Dalším důležitým bodem jednání byla restituce politických poměrů. Zástupci Švédska požadovali za směrodatný rok 1618. Od roku 1647 však už byli s tímto požadavkem osamoceni. Německé protestantské stavy se shodly s císařem na roku 1630. To znamenalo, že čeští stavové by ztratili nadobro své statky, které jim byly odňaty při konfiskacích.
Čeští emigranti skládali své naděje ve Švédsko a naposled zadoufali, když švédská armáda pod vedením generálů Wrangela a Königsmarka koncem července 1648 dobyla Pražský hrad a Malou Stranu. Ale vojsko se natolik věnovalo loupení malostranských paláců a hledání cenností na Hradě, že nevyužilo moment překvapení k obsazení Starého Města.
A také Pražané se chovali jinak, než exulanti očekávali. Bída války odsunula touhu po náboženské svobodě a politických právech do zapomnění. Také vytrvalá rekatolizace přinesla své výsledky. Prahu bránila nejen vojenská posádka, ale i dobrovolnické sbory měšťanů, studentů a profesorů univerzity (vesměs jezuitů) a četní mniši.
Koncem září přitáhla další švédská armáda pod vedením následníka trůnu Karla Gustava a obléhání Prahy pokračovalo. Jan Amos Komenský, když se dozvěděl o situaci na mírových jednáních, psal švédskému kancléři Axelu Oxenstjernovi: „prosím a zapřísahám vás skrze rány Ježíše Krista, abyste nás pro Krista utrápené tak úplně neopouštěli. Pohlédněte na lid, na který mezi evropskými národy nejdříve ráčil shlédnout Kristus, vytrhuje jej z temnot Antikristových, a který sám snášel zuřivost běsnění Antikristova po celé století, než jiní národové přijali osvícení.“
Vše bylo marné, Švédové souhlasili s textem mírové smlouvy s datem politické restituce 1630. Tím se dovršila prohra českých stavů. Pak se ještě čekalo na podpis mírové smlouvy mezi císařem a Francií. Císař se měl zavázat, že nebude podporovat Španělsko ve válce s Francií. Bylo to pro něj velmi těžké rozhodnutí, ale nátlak ze všech stran a také obléhání Prahy jej donutily k podpisu.
Vestfálský mír byl podepsán 24.10.1648. Třicetiletá válka skončila. Zazněly slavnostní výstřely z opevnění v Münsteru a zvony vyzváněly po celé hodiny. Po několika dnech došla zpráva i do Prahy a obléhání skončilo. Na paměť uhájení města byl na Staroměstském náměstí vystavěn Mariánský sloup.
Uzavření vestfálského míru znamenalo úpadek moci Španělska, které se později už nikdy nestalo světovou velmocí. Svůj vliv naopak posílila Francie. Získala Alsasko a další území a stala se rozhodující mocností na evropském kontinentu. Nizozemí uhájilo svou samostatnost, španělský král se vzdal nároků na tuto zemi.
Švédsko posílilo své pozice na březích Baltského moře, dostalo přední Pomořany a další území, což mu umožnilo kontrolu nad baltským obchodem. Švédové ponechali své vojenské posádky ve střední Evropě až do roku 1650, protože dle vestfálského míru ještě dostávali odškodné.
Německo zůstalo i nadále rozdrobené na mnoho suverénních států a státečků. Císaři se ani nepodařilo, aby byl při mírových jednáních uznán za mluvčího Německa. Ze svaté římské říše národa německého se vymanilo Švýcarsko, jež bylo uznáno jako samostatný stát. Bavorsko získalo Horní Falc a kurfiřtskou hodnost. Dolní Falc byla naopak vrácena synu zemřelého Friedricha Falckého Karlu Ludvíkovi.
Habsburkům bylo přiznáno právo strpět jen katolické náboženství ve všech svých dědičných zemích, s výjimkou Slezska a protestantské šlechty v Dolních Rakousích. Ve Slezsku bylo protestantské náboženství povoleno ve Vratislavi a v některých vévodstvích. Slezští luteráni si směli vybudovat tři kostely, avšak pouze z netrvanlivých materiálů. Dva z nich (v Javoru a Svídnici) vydržely dodnes a jsou zapsány ve světovém dědictví UNESCO pod názvem kostely míru.
Čeští exulanti se nedožili vytouženého návratu domů. Zemřeli rozptýleni v zemích, o nichž jejich otcové neslýchali. Nejznámější z nich, Jan Amos Komenský, napsal po vestfálském míru Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, s dodnes živými slovy: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide Český!“
Obnova české země měla trvat ještě dlouho. Čechy a Morava ztratily v důsledku války asi 40% obyvatel. (Ztráty v Německu se odhadují na 40% u venkovského obyvatelstva a 33% ve městech.) Nejvíce postižené byly střední a severní Čechy a oblasti při cestách, kudy táhla vojska. Polabí bylo téměř liduprázdné. Obyvatelé se stáhli do méně úrodných odlehlých oblastí, přes sto tisíc lidí odešlo pro svou víru za hranice.
Mnoho půdy leželo ladem, vesnice i města se vylidnila. Švédský plukovník Adam Pfühl se chlubil, že on sám dal vypálit na 800 vesnic. Ve městech byla zničena výroba, řemeslné dovednosti se ztratily a chatrnost výrobků svědčila jak o špatném vkusu kupců, tak o nedovednosti řemeslníků.
Postiženi byli všichni, jak prostí lidé, tak šlechta, které chyběly pracovní síly. Aktivní odpor proti panovníkovi pohasl, stále více se prosazoval centrálně řízený stát. Ještě otec Ferdinanda II. se lekl, když stavovský výbor před ním padl na kolena, a namítal, že není Bůh. O stopadesát let později, za Karla VI., již bylo pokleknutí před císařem denním zvykem.
Zbývá odpovědět na otázku, jestli jsme tři sta let úpěli. A odpověď není jednoznačná. Jistě byli lidé, kterým nedělalo problém přijmout katolické náboženství a děkovat vrchnosti za spásu své duše. Ale někteří lidé se nevzdávají svého přesvědčení snadno, a nebo se nevzdají vůbec, a pro ty byla rekatolizace utrpením.
Poznámka:
K podrobnějšímu studiu třicetileté války a souvisejících událostí mě přivedly písničky švédské skupiny Sabaton.
Píseň o třicetileté válce: Lifetime Of War zde, ve švédském znění En Livstid I Krig zde.
Píseň o obléhání Prahy 1648: v anglickém znění zde, švédsky zde.