Po několik prvních měsíců neměly ještě represe velký rozsah. Byly zabavovány statky vůdců povstání, protestanti museli odejít z úřadů. Císařští vojáci bez odporu loupili. U dvora se připravoval trest pro hlavní účastníky „ohavné rebelie“. V únoru 1621 byli zatčeni členové bývalé vlády třiceti direktorů a další představitelé české konfederace.
Pro jejich odsouzení nechal císař vytvořit zvláštní soud. Jeho členy bylo proti dosavadnímu zákonu také několik cizinců. Proces se neřídil platným zemským právem, ale císařskými směrnicemi a senát nesměl dát slovo obhajobě. K důkazu viny stačil výrok soudu, že je všem „obecně známa“. Tak mohli být odsouzeni i méně důležití funkcionáři z městského stavu, kteří do vážnějších věcí nebyli zasvěceni.
Všichni čelní představitelé stavovského povstání, kteří opustili zemi, byli v nepřítomnosti odsouzeni ke ztrátě hrdel, cti a statků. Z těch, kteří v zemi zůstali, bylo 29 odsouzeno k trestu smrti. Císař Ferdinand po podpisu rozsudků smrti vykonal pouť do Mariazellu, kde se modlil za spásu duše a obětoval zázračné panně Marii zlatou korunu.
Poprava se měla konat na Staroměstském náměstí. Nikdy předtím nebývalá exekuce vzbuzovala hrůzu a soucit. Zarážející byl stařecký věk odsouzených. Dvanáct z nich označil současník za počestné šedivé starce; nejmladšímu z odsouzených bylo čtyřicet let. Nejstarší byl pravděpodobně šestaosmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Doneslo se mu, že by mohl dostat namísto popravy vězení, kdyby požádal. Napsal: „A kdybych nyní smrti té podniknouti a toho, že sem slávy a pravdy Boží zastávati a obhajovati pomáhal, tou smrtí dotvrditi nechtěl, snad by na mne Bůh šlak anebo ňákou nemoc dopustiti ráčil, že bych se sám mrzel a smrti na sebe žádati musil…“
I další přijímali svůj osud statečně. Václav Budovec z Budova, sedmdesátiletý příslušník Jednoty bratrské, řekl: „Tuť jsem, Bože můj, nalož se mnou, služebníkem svým, jak jest libo před očima tvýma. Syt jsem dnů, vezmi ode mne ducha mého, ať nevidím těch zlých věcí, kteréž vidím, že přijíti mají na vlast mou.“ Prokop Dvořecký z Olbramovic reagoval na ortel s úsměškem: „Tedy se také skrze odnětí hlavy mé císař, že mu něco přibude, domnívá? Nechť ji tedy vezme…“
Jezuité se před popravou pokoušeli přivést odsouzence ke katolictví, ale nepodařilo se jim zviklat jejich víru. Hrabě Jáchym Ondřej Šlik řekl: „Friedrich podlehl, Ferdinand je vítězem, ale věc jeho tím není lepší, ani naše horší.“ K duchovní útěše byli tedy povoláni utrakvističtí a luteránští kněží. Kalvinistům a českým bratřím nebyla přítomnost jejich kněží dopřána.
V předvečer popravy byli všichni shromážděni ve vězení na staroměstské radnici, kde nebylo nic připraveno k jejich přenocování. Museli se rozložit po stolech a lavicích nebo lehnout na zemi. Skoro všichni odsouzení se utišili v přesvědčení, že bojovali za víru. Vznikl mezi nimi zvláštní duch sounáležitosti, pospolitosti a odevzdání se do vůle boží.
Historik Ernest Denis v tom spatřoval přínos členů Jednoty bratrské: „V jejím učení byla aspoň vynikající důstojnost mravní: zamítala násilí a vzdorovala moci: naproti církvi katolické dobyté světem a politikou představovala křesťanství prvotní, absurdní a podivuhodné; vyznačovala své věřící znamením vyvolených: příliš čistí pro zemi, nebyli církví bojující, ale církví vítězící; povznesli a podepřeli své druhy, vrátili jim klid a důvěru: zásluhou jejich bylo, že kat, jak bylo nutno, byl překonán mučedníky.“
Celou noc strávili vězni modlitbami, písněmi a pobožným rozmlouváním. Měšťan Jan Kutnauer s některými dalšími prosili Boha, aby ukázal nějaké zázračné znamení, a tím je i lid utvrdil o jejich nevině. A při východu slunce se na nebi ukázala velmi pěkná duha neobyčejné jasnosti. Tu padli na kolena a povznesli své duše k Bohu. Jakmile duha zmizela, zazněl výstřel z děla na Pražském hradě, oznamující, že poprava začíná.
Poprava se konala od pěti hodin ráno do devíti a byla doprovázena hlukem bubnů a jezdeckých polnic, aby nebylo možné slyšet poslední slova popravených. Stařičký Kašpar Kaplíř ze Sulevic šel na popraviště kvůli svému věku velmi pomalu, a scházeje ze schodů ve staroměstské radnici řekl: „Můj Bože, posilň mne, abych neupadl a na smích nepřátelům nebyl.“ Poprava tak starého člověka ukazovala všem, že Ferdinandova justice se neobává konkrétních osob, ale myšlenek.
Exekuci prováděl kat Jan Mydlář. Odsouzenci čekali v radničním vězení, až přijdou na řadu, někteří dřímali v polospánku.
Kněz podobojí Jan Rosacius zapsal pro budoucí generace: Toto za slušné poznamenati jsem si umínil, že když na koho z těch svatých lidí a božích mučedlníků zavoláno bylo, tu k velikému podivu rozžehnání pěkně, až srdce v nás plesalo, se dálo; ne jináč než jako by na panket aneb na nějakou kratochvíli jíti se strojili. Ti, kteří odcházeli, těm, kteří po nich zůstávali a také smrti očekávali, v ten smysl i jináče, pěkněji, než se to pamatovati a vypsati může, mluvili: Nu, milí přátelé, požehnejž a ostříhejž vás tu Pán Bůh, dejž vám potěšení Ducha svatého, trpělivost a zmužilost, abyste toho, že jste Boží cti zastávali, srdečně a udatně i při této smrti na sobě dokázali. Já vás předcházím, abych uzřel dříve slávu našeho milého Spasitele, ale dočkám se vás hned za sebou. Již nám této hodiny pomine žalost vezdejší a nastane radost nová, srdečná a věčná.“ Tu zase odpovídali ti, kteří pozůstávali: „Požehnejž vám také Pán Bůh té cesty pro nevinnou smrt Pána našeho Ježíše Krista, pošliž anjely svaté své vstříc pro duši vaši. Předejdětež nás k té nebeské slávě, my vás také následovati budeme a jsme tím jisti pro toho, v něhož jsme uvěřili, Krista Ježíše, že se tam dnes všickni shledáme.“
Ten den bylo popraveno 27 lidí. Pamětníci stačili sledovat pořadí prvních sedmi, zbývající jmenují v rozličném sledu. Jeden z odsouzených dostal těsně před exekucí milost. Poslední z 29 odsouzených, vynikající právník Martin Fruwein, se ještě před výslechem pokusil utéci z vězení na Pražském hradě, spadl se střechy a zabil se.
Hlavy dvanácti popravených byly po exekuci zavěšeny v železných koších na staroměstskou mosteckou věž. Tam setrvaly pro výstrahu kolemjdoucím na dešti a slunci deset let do obsazení Prahy saským vojskem.
Po popravě následovaly další tresty a rozsáhlé konfiskace. Císař shledával, že je velmi mnoho lidí, kteří se provinili – tím, že za vlády Friedricha Falckého a direktoria zastávali úřady, konali vojenskou službu apod. Aby odpadlo zdržování se soudy, císař podepsal v únoru 1622 generální pardon. To znamenalo, že trestání na hrdle a cti bylo odpuštěno všem, s podmínkou, aby každý sám sepsal svá provinění, požádal o odpuštění a podal i přesný odhad svého majetku. Komise měla posoudit, jaká část majetku se zkonfiskuje.
Roztočila se ohromná mašinerie, poháněná chtivostí. Ať byli provinilci odsouzeni k úplné ztrátě jmění, nebo k částečné, ve všech případech stát zabíral celý statek a zavazoval se vrátit zbývající sumu v hotových penězích. Konfiskační komise však neměla dostatek hotovosti, proto platila dluhopisy, většinou naprosto nedobytnými. Spolumajitelé nemovitostí, nebo věřitelé pohledávek, na statcích pojištěných, měli smůlu. Mohli se domáhat náhrady u královské komory. Komise zkoumala jejich nároky a dávala jim poukázky na královskou komoru, která neplatila.
Kolem konfiskační komise bylo mnoho příležitostí k obohacení. Statky byly za babku rozprodávány přátelům nebo přímo členům komise, zatímco vídeňská dvorská komora se divila, že nedostává účty. Do konce roku 1623 bylo prohlášeno více než 600 konfiskací a vznikl kolem nich takový zmatek, že se ani nepodařilo sestavit jejich seznam.
Jako odstrašující příklad může sloužit konfiskace jmění Jana Jiřího z Vartenberka, který se nakrátko zúčastnil povstání, ale již před bělohorskou bitvou prohlédl a vzdal se císaři. U konfiskační komise se obhájil, přesto byl obeslán znovu. Vartenberk si stěžoval, upokojili ho, že jde o nedorozumění. Když se vrátil na své statky, nalezl je zkonfiskované. Žádal u císaře o vyšetření, ale než se dospělo k výsledku, jeho panství bylo prodáno za velmi nízkou cenu Valdštejnovi. Vartenberk sháněl vlivné přímluvce, nevzdával se, věc se protahovala, nakonec byla jeho manželce přiznána skrovná náhrada, která ani nebyla vyplacena.
Mnoho panství a domů tak ztratilo své české majitele a dostalo se do vlastnictví cizích šlechtických rodin z Itálie, Španělska, Belgie, Německa. Císař obdarovával konfiskáty své rádce a vojevůdce. Tato nová šlechta neměla vztah k selskému lidu, jehož jazyku nerozuměla, zato byla loajální k císaři. Přičteme-li konfiskace po zavraždění Valdštejna, změnilo majitele 75% všech statků v Čechách a na Moravě.
S konfiskacemi je spjat ještě jeden zločin, který bychom dnes nazvali tunel. V lednu 1622 vzniklo tzv. mincovní konsorcium, což byl spolek několika osob, který získal výhradní právo razit mince v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích. Měli také výhradní právo na nákup veškerého stříbra a na výkup stříbrných mincí. Ze získaného kovu měli razit mince. Také měli za úkol stahovat z oběhu mince s obrazem Friedricha Falckého a nahrazovat je novými.
Mincovní konsorcium si počínalo zchytrale. Vyrábělo mince s nižším obsahem stříbra, označené vysokými nominálními hodnotami. Následkem byla závratná inflace. Lidé nechtěli tuto novou, tzv. dlouhou minci přijímat, sedláci za ni nechtěli prodávat plodiny. Obchodníci vyváželi obilí do ciziny, kde je prodávali za hodnotné peníze. Proto byl vývoz obilí zakázán. Dlouhá mince se však výborně hodila na nákup zkonfiskovaných statků. Císař tak dostával peníze o menší hodnotě.
Dnes známe jména pouze několika osob, které za podvodem stály. Byl to především Karel z Lichtenštejna, zemský místodržící v Čechách a zároveň předseda konfiskační komise, dále Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova, nizozemský obchodník Hans de Witte a židovský obchodník Jakub Bassewi. Na ziscích se podílely i další osoby, ale těm se podařilo nezanechat budoucím historikům žádný písemný dokument se jménem. Spekuluje se, že na transakcích vydělali i někteří lidé blízcí císaři, kteří na oplátku kryli činnost konsorcia.
Činnost mincovního konsorcia skončila v prosinci 1623 státním bankrotem, kdy byla hodnota mincí snížena na desetinu.
Případ se vyšetřoval, až když už nikdo ze zúčastněných nežil. Lichtenštejnův syn zaplatil částečnou náhradu. Věc se však nedostala na veřejnost. Historii dlouhé mince zveřejnil až r. 1881 numismatik Jan Newald v numismatickém časopise. Řečeno slovy klasika, co je to za zločince, který se nechá chytit. V případě mincovního konsorcia máme doklady zločinu, který zůstával dlouho neodhalen a nikdy nebude zcela objasněn. A to tehdy šlo o fyzické kovové mince. Těžko říct, co zbude historikům z dnešní doby, kdy peníze jsou jen čísla na účtech.
Vraťme se však k šíření katolického náboženství. Jak již bylo naznačeno, rekatolizace českých zemí začala útokem na elity. Protestantská šlechta byla zbavena majetku, všichni evangeličtí kazatelé a učitelé byli vypovězeni ze země a jejich školy zrušeny. Někteří kazatelé se skrývali, nebo opustili zemi jen nakrátko a pak se vraceli. Zemi procházeli arcibiskupští visitátoři, vyhledávali kazatele, a když nechtěli odstoupit od své víry, byli vsazeni do vězení.
Náboženská nesnášenlivost postihla i symboly. Z katedrály sv. Víta byla vyhozena těla nekatolíků, kteří zde byli pochováni (ušetřen byl pouze Jiří Poděbradský), a nahrazena svatými ostatky: několika vlasy Panny Marie, chrastím hořícího keře Mojžíšova, ubrusem Ježíše Krista a kameny vrženými po sv. Štěpánu.
V Čáslavi byl rozbit hrob a rozmetán prach Žižkův. Jelikož papežský nuncius pozoroval, že Češi stále světí 6. července svátek M. Jana Husi a přerušují tento den práci, přiměl císaře vydat nařízení, aby se na tento svátek zavřely kostely a lid nemohl v nich zpívat obvyklé písně k poctě Husově.
Karlovy univerzity se zmocnili jezuité. Jen jezuité měli napříště vyučovat na filosofické a teologické fakultě, rektor a kancléř měli být jezuité a profesory lékařství a práv měl ustanovovat rektor. Tovaryšstvo Ježíšovo si osvojovalo právo nejvyšší správy nade všemi školami v království. Jezuité sami vykonávali cenzuru, dohlíželi na knihkupectví a knihtiskárny a konfiskovali nebezpečné knihy.
Dalším úkolem rekatolizace bylo obracení měšťanů a sedláků. Jen katolíkům bylo dovoleno být v městských radách a zastávat jakékoli obecní úřady. Právo měšťanské bylo od 6. května 1624 udíleno pouze katolíkům a jen oni směli provozovat městské živnosti. Protestantští kacíři nesměli od té doby ani vcházet v manželství.
V Kutné Hoře nařídil nejvyšší mincmistr měšťanům, aby v neděli a ve svátek chodili do kostela na mši a kázání. Kdo by opomenul bez dostatečného důvodu přijít, měl zaplatit pokutu 25 až 50 kop grošů míšeňských. Protože měšťané dávali přednost pokutě, přidal jim trest vězení. Zároveň byli měšťané uklidňováni, že „Jeho Milost Císařská žádného k náboženství pod jednou (tj. katolickému) nutiti neráčí, než to milostivě ráčí nařizovati, aby k sv. mši a k slyšení slova božího do kostela chodili. Po slyšení slova božího a přeslechnutí mše svaté že každý domů se navrátiti může, a mimo to k ničemu nucen býti nemá.“
A skutečně se Jeho Milost Císařská častokrát obešla bez nucení. Kteří měšťané si katolické náboženství neoblíbili, těm nakvartýrovali do domů vojáky. Největší zatvrzelci byli ještě uvězněni a mořeni hladem. Někteří protestantští měšťané raději odcházeli do ciziny, ale před odchodem byli povinni zaplatit rozličné poplatky a svůj dluh v dluzích městských.
Lid slyšel od svých katolických vrchností, od kněží a reformačních komisařů výhružky, výčitky a přesvědčování, docházelo i na bití a týrání. Komenský uvádí příklad z Bydžova, kam přijel císařský reformační komisař, Španěl don Martin Huerta. Dal na radnici svolat měšťany a mnoha slovy chválil katolické náboženství. Jeden z měšťanů jménem Jan Koláčník řekl, že to není v moci lidské, aby člověk, čemu se po všecken čas života učil, v jedné hodině odučiti se mohl; a že není správné, aby někdo opustil, co za Boží pravdu přijal, než by se vyučil něčemu lepšímu. Huerta jako smyslů pominutý vyskočil, dotyčného zbil holí a dal ho vyvést z města. Ostatní postrašeni tím příkladem, sklonili se a slíbili nechat se vyučit katolickému náboženství.
Velmi aktivně šířili katolickou víru jezuité, navštěvovali vesnice a města jako misionáři. Zakládali si na tom, že postupovali lidumilně a trpělivě. Násilí přenechávali jiným, v případě potřeby si nechali zavolat vojáky. Tak se jim dařilo obracet na katolickou víru tisíce kacířů. P. Adam Kravařský uvedl, že za svůj život obrátil na pravou víru 32.140 duší.
Jezuité rádi oslňovali lid velkolepými poutěmi, okázalými obřady, školními slavnostmi a divadelními hrami. Nebyli zvyklí působit na rozum lidu, zatímco u Čechů byla záliba v svobodném přemýšlení. V některých oblastech obyvatelstvo odolávalo jejich působení a došlo i k selským bouřím, kdy sedláci pobili misionáře i vrchnost a nechtěli se vzdát svého náboženství. Stačilo však vždycky několik houfů vojáků, aby byli přemoženi.
Utrpení celé země přivedlo Jana Amose Komenského k zoufalému povzdechu: „Ty tedy, ó Bože, popatřiž na nás tak bídné a tak na místě draků potřené, že nás již přikryl stín smrti, kteříž pro tebe mrtveni býváme celý den; jmíni jsme jako ovce k zabití oddané. Probuď se, ó Pane, proč spíš? Prociť a nezamítej nás na věčnost! I pročež tvář svou skrýváš a zapomínáš se na trápení a soužení naše? Neboť se již sklonila až k prachu duše naše, přilnul k zemi život náš. Povstaniž k spomožení našemu a vykup nás pro své milosrdenství!“
Hluboká proměna země byla r. 1627 završena novou ústavou, nazvanou Obnovené zřízení zemské. Vycházelo ze zásady, že české království ztratilo své svobody právem válečným, tedy že Ferdinand II. svým vojenským vítězstvím nabyl neomezené moci.
Království, ve kterém dříve stavové volili panovníka, bylo přeměněno na dědičné království rodu habsburského. Právo volební zůstalo stavům jen pro případ, že by Habsburkové neměli zákonných dědiců.
Císař si vyhradil právo udělovat občanské právo cizincům. Tak mohla do země přicházet cizí šlechta a získávat vliv v zemském sněmu. Nabyl též právo ustanovovat zemské úředníky, aniž by byl vázán názorem zemské šlechty. Stavové nadále zastávali úřady správní a soudní, ale jejich sněm mohl nadále jednat jen o těch záležitostech, které předložil panovník. Sami od sebe se nesměli o ničem radit, ani podávat spisy.
Nejvyšší český správní a politický úřad (pro Čechy, Moravu a Slezsko) – Česká kancelář – sídlil od r. 1624 ve Vídni. Původní zemské úřady existovaly dále, stále však narůstaly pravomoci centrálních (dvorských) úřadů. Tak se zvolna připravovalo zřízení ministerstev s kompetencí pro celé mocnářství.
Obnovené zřízení zemské prohlašovalo, že v Čechách nebude jiné náboženství uznáno a oprávněno než katolické. Několik týdnů poté vyšel císařský mandát, který nařizoval všem pánům a rytířům, kteří nechtějí přestoupit k víře katolické, aby do šesti měsíců opustili království.
V neposlední řadě došlo také ke zrovnoprávnění německého jazyka s českým. Předchozí zákon z roku 1615 totiž upřednostňoval češtinu, dokonce ze znalosti češtiny činil podmínku vykonávání politických práv. Úředně tedy došlo ke zrovnoprávnění s němčinou, ale v praxi se brzy stala němčina jediným správním jazykem. Projevilo se to už na samotném textu Obnoveného zřízení zemského, jež bylo vytištěno pouze německy, zatímco z české verze byl vytištěn jen začátek.
Obnovené zřízení zemské dopadlo nepříznivě i na českou katolickou šlechtu, pro kterou znamenalo omezení moci. Bylo však už pozdě bycha honit. Kancléř český Zdeněk z Lobkovic si postěžoval v dopise manželce: „Věř mi, můj anděle, jako Bůh zázrak učinil s Majestátem, a ti, kdo se z něho těšili, uvrženi byli v hanbu a lítost, tak i stoupenci těchto zákonů (tj. Obnoveného zřízení) se zastydí a pocítí lítost.“ Zdeněk z Lobkovic kdysi nepodepsal Majestát, tentokrát však v sobě nenašel odvahu, aby odepřel svůj podpis zaváděcímu patentu Obnoveného zřízení zemského.
V téže době i rakouská šlechta ztratila náboženskou svobodu a nekatolíci museli odejít ze země. Také všichni protestantští duchovní a učitelé museli opustit Rakousko. Pouze nekatolickým šlechticům v Dolních Rakousích bylo povoleno ponechat si svou víru. Dnešní Rakušané si mohou připomenout perzekuci na poutní naučné stezce Weg des Buches (zřízené r. 2008), po které se pašovaly luterské bible, evangelické zpěvníky a modlitební knihy.
Poznámky:
Staroměstská exekuce je často nazývána jako poprava 27 českých pánů. Ve skutečnosti byli mezi popravenými i Němci a lidé, u kterých je národnost neznámá nebo sporná (podrobněji zde). Jak se snažím ukázat v článku (viz zejména 1. část), národnost v tomto případě není tak důležitá, protože nešlo o spor národnostní, ale náboženský a politický. V bitvě na Bílé hoře bojovali na straně českých stavů i rakouští a němečtí šlechtici. Popsané historické události jsou tedy spíše příkladem spolupráce Čechů, Rakušanů a Němců.
Obrázek:
V horní části Malostranského náměstí v Praze u Lichtenštejnského paláce můžeme vidět tyto figurální patníky. Litinové patníky symbolizují 27 popravených na Staroměstském náměstí. Vytvořil je sochař Karel Nepraš a před budovou Lichtenštejnského paláce byly osazeny r. 1993. V paláci sídlil Karel z Lichtenštejna, předseda exekuční komise (zvláštního soudu), která nad 27 nešťastníky vyřkla rozsudek.
