Hrob se nachází v Oxfordu, kde profesor Tolkien léta učil na univerzitě. Nedělala jsem žádný výzkum profesorů, ale stejně myslím, že Tolkien je jedním z mála případů, kdy profesor literatury napsal světově uznávané literární dílo. Druhým takovým případem byl C. S. Lewis, blízký Tolkienův přítel, autor knih o Narnii, který taktéž učil na Oxfordu.
Při současné obrovské oblibě Tolkienova Pána prstenů je zvláštní si uvědomit, jak je toto dílo staré. Vyšlo poprvé v letech 1954-55 a vymyšleno bylo pochopitelně dříve. Můžeme směle předpokládat, že do něj autor promítl své prožitky z 1. světové války.
Přesto toto dílo pociťujeme jako současné, ne-li dokonce „in“. Domnívám se, že neexistuje lepší kniha pro mladé čtenáře, a proto jsem velmi ráda, že se líbí oběma mým dětem.
Tolkienovo dílo je především neobvyklé tím, jak mnoho se živí z pramenů staré hrdinské epiky. Dokonce až tolik, že je v něm s krutou přísností rozděleno dobro a zlo: my a oni. Charakter postavy je dán vrozenými vlastnostmi, tedy elfové jsou ušlechtilí, kdežto skřeti jsou zlí a zaslouží si jenom smrt.
Přesto autor dosahuje psychologické zajímavosti, zejména u hobitů a lidí. Ale jsou lidé v Tolkienových knihách skuteční lidé, jak je známe z našeho světa? Nemůžeme to tvrdit. Spíš by se dalo říci, že Tolkienovy postavy nejsou z tohoto světa, jsou stvořené fantazií a jejich osudy nevypovídají nic o našem světě, ale všechno o Ardě.
Je to nereálný umělecký svět, který sleduje své vlastní zákony. Jako když Max Dvořák psal o Giottových obrazech: „v zrcadle subjektivní fantazie, spočívající na sobě samé, byla nově vystavěna říše uměleckých hodnot a postavena proti skutečnosti.“(…) „Současníkům muselo připadat jako kouzelná hra, když velký umělec s pomocí starých svatých vyprávění rozvíjel před jejich očima bytí a dění, ve kterém byly ze suroviny smyslové zkušenosti vytvořeny formy a souvislosti, jež musely vypadat oproti náhodnostem každodenní skutečnosti jako zjevení netušených typických pravd a vztahů.“
A zase naopak: Pán prstenů se netopí v hloubání a filosofickém přemítání. Je to dílo provokující k činu, a v duchu staré epiky povzbuzující k boji za správnou věc. I k válce za správnou věc, protože starověk si představoval boj nezbytně jako válku s mečem a zabíjením.
Děj je pro citlivé čtenáře tvrdý, vnímáme v něm zlo v jeho zlosti, ale jako málokterý jiný nám zjevuje téměř nadlidskou krásu mravních hodnot. Obětování sebe za dobro jiných. Statečnost. Podřízení se vyšší myšlence, která všechny spojuje.
Šlechetnost přitahující duše svou krásou.
Bude mi zase někdo v diskusi vyčítat, že se nevěnuji palčivým problémům současnosti? Že hledám morálku tam, kde není?
Kdysi jsem slyšela vyprávět jednu paní v autobuse: „my jsme si od dětí půjčili ty knížky a četli jsme je. Je to vymyšlený, ale nejsou to blbosti.“
***
Oxford je pěkné městečko se starobylými domy. Než dojdete ke hřbitovu Wolvercote Cemetery, minete řadu vilek bohatě zdobených, v zahradách. Ulice Banbury Road je dlouhá, až jsme si zoufali, jestli ke hřbitovu někdy dojdeme. Také jsem si nebyla úplně jistá, jestli GPS souřadnice, které jsem si našla na internetu, jsou správné.
Ale došli jsme. Za branou hřbitova je možné vidět ocenění – hřbitov Wolvercote dostal v letech 1999 a 2001 cenu Cemetery of the Year. Cesta k Tolkienovu hrobu je vyznačena ukazateli.
Na nenápadné náhrobní desce nápis:
Edith Mary Tolkien Luthien
John Ronald Reuel Tolkien Beren
Dva staří lidé odpočívají spolu. Na hrobě leží knížka a dopis. Dopis děkuje spisovateli, že změnil osudy mnoha lidí a spojil dohromady rodinu pisatelky dopisu. Je tu také kamínek od maďarské společnosti přátel J. R. R. Tolkiena.
Země kolem se probouzí, slunce začalo po zimě svítit, přichází jaro.
Zpátky do centra Oxfordu jsme jeli autobusem. Jezdí tady každou chvíli.
***
Ve zpěvu Leithian se vypráví, že Beren doklopýtal do Doriathu šedivý a shrbený, jako po mnoha letech běd, tak velké byly útrapy cesty. Ale když se toulal letními neldorethskými lesy, potkal Lúthien, dceru Thingola a Melian; bylo to za večera, když vycházel měsíc a ona tančila po nevadnoucí trávě na mýtinách u Esgalduiny. Tu zapomněl na všechnu bolest a propadl okouzlení; neboť Lúthien byla nejkrásnější ze všech Ilúvatarových dětí. Šat měla modrý jako bezoblačné nebe, ale oči měla šedé jako hvězdnatý večer; plášť měla pošitý zlatými květy, ale vlasy tmavé jako soumračné stíny. Jako světlo na listech stromů, jako hlas čirých vod, jako hvězdy nad mlhami světa, taková byla její skvělost a její líbeznost, a ve tváři jí svítilo světlo.
***
Klárka na cestě vlakem do Oxfordu.
Restaurace The Eagle and Child, kam Tolkien chodíval.
Hrob J. R. R. Tolkiena.
Kamínek od maďarské tolkienovské společnosti.
