Před dvěma sty lety se objevila největší záhada české literatury – Rukopisy královédvorský a zelenohorský, považované dnes většinou za padělky.
Rukopis královédvorský nalezl mladý básník Václav Hanka roku 1817 v kostele ve Dvoře Králové. Byl to malý sešitek pergamenových lístků, popsaný drobným rezavě hnědým písmem. Téhož roku nalezl na zámku Zelená Hora tamní úředník dva špinavé pergamenové dvoulisty, popsané zeleným písmem, které dostaly později název Rukopis zelenohorský.
Názor našich literárních vědců na Rukopisy je vyjádřen např. v Přehledných dějinách české literatury od B. Balajky[1]: „Někteří obrozenci trpce nesli, že se v našich zemích nedochovala hrdinská národní poezie, kterou by bylo možno postavit na roveň německým Nibelungům, jihoslovanským hrdinským zpěvům a ruským bylinám. (…) Proto se objevila snaha vytvořit padělky, které by nahradily, oč byl národ připraven nepřízní osudu.“
Stejný názor zastává i současný přehled literatury pro střední školy od T. Poláškové[2]: „Národní sebevědomí (pod vlivem názorů preromantismu) trpělo absencí staročeských literárních památek, zejména hrdinských písní (tedy památek adekvátních německým Nibelungům, francouzské Písni o Rolandovi, ruským bylinám apod.). (…) Proto vznikly padělky, které měly nahradit, oč byl národ připraven nepřízní osudu.“
Ohledně autorů Rukopisů nám přehled T. Poláškové sděluje, že za padělatele Rukopisů jsou považováni Václav Hanka a Josef Linda. Publikace Balajkova soudí opatrněji: „Ačkoli za padělatele obou Rukopisů byli mnohokrát označováni Václav Hanka a Josef Linda, jejich podíl na vzniku obou padělků nelze dosud bezpečně zjistit.“
Václav Hanka a Josef Linda byli nevalní básníci, pod svým jménem nevytvořili žádné skvosty, takže jejich současníci, jako František Palacký a Josef Jungmann, nechtěli věřit, že by byli autory Rukopisů.
Nicméně naši studenti se již řadu let až dodnes učí, že obrozenci potřebovali umělecká díla na vysoké úrovni, která by posílila národní sebevědomí, a proto si je napsali. Ale tento názor je sám v sobě nesmyslný. Potřebuji vynikající báseň – tak prostě sednu a napíšu si ji? To dovede jen mistr, a ne básníř sladce-hořce nakudrnatělých píseněk, jak Václava Hanku nazval Jiří Karásek ze Lvovic. Proti názoru, že Rukopisy padělali Václav Hanka a Josef Linda, se postavil svého času také Jan Neruda slovy: „dva mazalové se spojí a budou malovat jako Rafael“.
Po básnické stránce byla velká literární hodnota Rukopisů vždy uznávána, obdivně se o nich vyjádřil František Palacký, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Kamil Bednář. Před několika lety řekl Jan Antonín Pitínský: „… když jsem si v různých překladech přečetl Rukopisy, doslova jsem se do nich zbláznil, neboť jsem nějakým průrazem zjistil, že je to poezie zcela světová, ne okrajová, ale úchvatná, hodná Máchy a Erbena.“
Obsah obou Rukopisů je spjat se samými kořeny českého národa. Rukopis zelenohorský se skládá ze dvou právnických zlomků, z nichž ten větší pojednává o Libušině soudu nad rozvaděnými bratry Chrudošem a Staglavem. Jak víme, rozhněvaný Chrudoš urazil kněžnu Libuši a ta pak pojala za muže Přemysla Oráče, čímž založila první českou vladařskou dynastii Přemyslovců. V Rukopise zelenohorském tento děj není celý, ale přesto je zde vytvořen mocně působící obraz českého dávnověku, který inspiroval Bedřicha Smetanu k opeře Libuše.
Rukopis královédvorský obsahuje jediné původní české epické písně, tedy písně o hrdinských bojích starých Čechů. Skladby nám přibližují přípravu boje a strategii, zblízka sledujeme průběh bitev až po souboj jednotlivých hrdinů. Dále Rukopis obsahuje několik drobných lyrických a lyricko-epických písní. Po umělecké stránce je pozoruhodný nejen obsah Rukopisů, ale i prostý základní tón této poezie, jako klidný dech rozeznívající píšťalu.
Oba Rukopisy se dostaly brzy po svém nálezu do Národního muzea. Rukopis královédvorský nebyl podezřelý a budil nadšení jako ryzí staročeská památka. Rukopis zelenohorský vzbudil zprvu podezření Josefa Dobrovského kvůli neobvyklé zelené barvě a podivnému způsobu zaslání – byl doručen do Muzea spolu s anonymním dopisem.
Proto F. Palacký a P. J. Šafařík Rukopis zelenohorský podrobně prozkoumali a zařídili také chemické zkoumání u chemika a mikroskopika Augusta Cordy, jenž prohlásil předložený dokument za nanejvýš starý. Poté vydali Rukopis zelenohorský s velkou péčí jako nejstarší památku české literatury.
Během 19. století byly Rukopisy hojně vydávány tiskem a jejich obliba vyvrcholila ve výzdobě Národního divadla, kde témata jejich písní ztvárnil Mikoláš Aleš a Antonín Wagner. Pro knižní vydání Rukopisů vytvořil ilustrace Josef Mánes.
Roku 1886 poukázal jazykovědec Jan Gebauer na odlišnosti jazyka Rukopisů od jiných staročeských památek. Odchylky vytkl např. ve tvarech minulých časů. Jeho vystoupení podpořil T. G. Masaryk, který tehdy stejně jako Gebauer učil na pražské univerzitě. Vzniklý rozruch vedl k chemickým zkouškám Rukopisu královédvorského.
Zpráva o chemickém prozkoumání od Antonína Bělohoubka sdělila, že ve všech pěti chemických reakcích souhlasil Rukopis královédvorský s rukopisy starobylými. Závěr zněl, že Rukopis královédvorský se chová po stránce mikroskopické a mikrochemické v podstatě tak, jako nepochybně starobylé rukopisy. Pro srovnání byly užity také novodobé padělky, zvlášť k tomuto účelu vyrobené chemickými odborníky, ty se však ve výsledku reakcí lišily, poskytovaly nanejvýš jednu nebo dvě shodné reakce.
Jan Gebauer neakceptoval Bělohoubkův výsledek. Soudil, že chemické zkoumání není s to dokázat pravost rukopisu, zatímco některé mluvnické tvary, které se shodují s chybami Václava Hanky, jsou pozitivní důkazy padělanosti. Kromě toho se odvolával na modré barvivo (berlínskou modř) v jedné z iniciál Rukopisu královédvorského. První návod na výrobu berlínské modři se objevil r. 1724, proto někteří soudili, že její výskyt v rukopise je důkazem padělanosti. Je však třeba uvážit, že barva se mohla používat i dříve. Kromě toho není jisté, že modř byla na iniciále i v době nálezu. Lubomír Sršeň rozvinul r. 2009 teorii, že iniciály byly ozdobeny modří a zlatem až dodatečně, když byl rukopis v rukou Václava Hanky.
Gebauerovy námitky proti jazyku Rukopisů působily nicméně mocným dojmem. Dělily se do 100 kategorií, které zahrnovaly přes 1000 jednotlivých chyb, zatímco oba Rukopisy mají asi 6000 slov. Gebauer sestavoval mluvnici staročeštiny, přičemž abstrahoval z dochovaných staročeských textů pravidla a všímal si všech odchylek. Potud úctyhodná práce jazykovědce. Ne každý jazykovědec si však uvědomí, že běžný uživatel jazyka třeba vůbec žádná pravidla nezná. Ve středověku nebylo školní vzdělání v českém jazyce obvyklé a neexistovala ani žádná Pravidla českého pravopisu.
Kromě toho byly vytýkané jazykové odchylky postupně nalézány i v nesporně pravých památkách. Zikmund Winter k tomu v roce 1912 řekl: „Profesor Gebauer uváděl hromadu slov a forem, tvrdě, že v staré době jsou nemožny. Z námitek takové autority neměla padnouti ani jediná! V těch měla býti pravda, které nedají se nohy polámati. Zatím však i při nedostatečné obraně Rukopisu padala jedna námitka po druhé. Já sám, nehledaje, nacházel jsem v starých knihách slova dle Gebauera nemožná.“
Do sporů o pravost Rukopisů se zapojily i jiné vědní obory, především historie. Jaroslav Goll provedl historický rozbor písní Rukopisu královédvorského. Usoudil, že v jedné z písní se líčí útok na opevněné Staré Město pražské, které však tehdy ještě nebylo opevněno. Z toho vyvodil, že píseň nemůže být stará. Podle jiného výkladu však píseň nehovoří o Starém Městě, ale o jižní bráně Pražského hradu. Tato brána byla objevena při archeologickém průzkumu po roce 1920.
Dále se Goll zaměřil na píseň Jaroslav z Rukopisu královédvorského, která popisuje mj. boj s Tatary u Olomouce. Vyprávění prý vychází z pozdějších mylných zpráv, protože v době tatarského vpádu r. 1241 žádná bitva u Olomouce nebyla, nejsou o ní totiž zmínky v soudobých písemných památkách.
V té době však náhodou nebyl žádný kronikář, který by historické události zaznamenával. O něco mladší Dalimilova kronika říká: „Přěd Olomúcem sě stavichu, tu Tateři kralovicě ztratichu“, tedy že Tataři ztratili u Olomouce svého kralevice. To by přece jen nasvědčovalo jakémusi střetnutí. Nemůžeme z neexistence zpráv usoudit, že žádný boj nebyl, když obrovské vojsko Tatarů táhlo přes Moravu, pustošilo a zabíjelo obyvatelstvo. Tamní šlechtici měli ozbrojené družiny, takže střety pravděpodobně nastaly. V hrdinských písních bylo zvykem i drobnější potyčky opěvovat jako velké bitvy.
Podobným způsobem se vedly spory o Rukopisy řadu let. V šedesátých letech dvacátého století se ve věci angažoval spisovatel Miroslav Ivanov. Podařilo se mu prosadit zkoumání Rukopisů v Kriminalistickém ústavu. Při tom byl veden jednoduchou úvahou, že padělky mají odhalovat kriminalisté. Badatelé ovšem neměli téměř žádné znalosti středověkých rukopisů. Proto spoléhali na externistu, akademického malíře a restaurátora Jiřího Josefíka. Ten se pokoušel vypátrat pod textem Rukopisů jiné písmo a rekonstruovat jeho původní podobu. Z tvarů písma Josefíkových rekonstrukcí usoudil paleograf Ivan Hlaváček z FF UK, že jde o písmo ze 13. století.
Protože Rukopis zelenohorský vzbuzuje dojem, že pochází asi z 10.-11. století, znamenalo by to, že se jeho písmo tváří starší, než ve skutečnosti je. Ale jen v případě, že nález bude skutečně nesporný. V tomto případě odborník na tvary písma Hlaváček neviděl skutečnosti v rukopise, ale jen domalované rekonstrukce.
Chemie se při výzkumu v Kriminalistickém ústavu uplatnila málo a ne zrovna promyšleným způsobem. Při průzkumu iniciály s údajnou berlínskou modří prováděli badatelé chemickou reakci přímo v iniciále a výsledný produkt změnili tak, aby se zpětně obnovila modrá barva. Zvoleným postupem nejen že nedokázali přítomnost berlínské modři, ale nenávratně poškodili zkoumané místo, protože ji na místě sami vyrobili. Teď už berlínská modř v iniciále určitě je, aniž by se dalo dokázat, jestli tam byla i původně.
Kriminalistický ústav nechal vypracovat oponentní posudky, které vytkly řadu nedostatků. Vědecká rada Kriminalistického ústavu nakonec neschválila závěry výzkumu, protože provedené zkoušky nedotvrzují závěry zpracovatelů, nelze je pokládat za dostatečně vědecky průkazné a nelze zajistit jejich opakovatelnost. Protokoly o zkoumání Rukopisů byly uloženy do archivu a Kriminalistický ústav nevydal žádnou expertizu ve věci pravosti či nepravosti Rukopisů[3]. Spisovatel Ivanov se nenechal odradit a ve svých knihách informoval veřejnost tak, jako by byl hlavním aktérem důkazu zfalšování Rukopisů.
Protože neserióznost Ivanovových publikací byla známa (jistý historik označil jeho knihy za „literaturu faktu bez faktu“), mnozí považovali za důkaz padělanosti Rukopisů stále jazykové námitky Gebauerovy. Jiní se opírají o berlínskou modř, o jiné méně známé námitky, o autoritu Masarykovu, a nebo jen opakují, co se učili ve škole. Existují také obhájci starobylosti Rukopisů.
Z publikací obhájců uveďme rozbory od Julia Enderse, které zdůrazňují, že Rukopisy patří k žánru orální (ústně tradované) poezie. Proto je přirozené, že písně mísí jazykové prvky z různých míst a období.
Ke konci dvacátého století si někteří badatelé všimli, že dosavadní spory o Rukopisy se dosud pohybovaly v příliš úzkých mantinelech. Uvažovalo se jen o vzniku na počátku národního obrození, a nebo ve středověku v 9.-13. století. Přitom paleta možností je širší. Možnost vzniku Rukopisů v době osvícenské navrhl Karel Krejčí.
Z. F. Daneš uvažoval o vzniku Rukopisů v době barokní. Jejich autorem by nemusel být Čech, ale Jihoslovan, a tím by se dala vysvětlit jejich jazyková a literární neobvyklost mezi staročeskými památkami. Daneš zdůraznil, že je třeba najít teorii, které by zohledňovala všechna dosud zjištěná fakta. Navrhoval nehovořit o padělku, protože nemůžeme prokázat nečestný úmysl. Někdo mohl vytvořit rukopisy, které vypadaly starší, třeba jen ze záliby ve starém písmu.
Úmyslné vytvoření rukopisu tak, aby vypadal staře, by mělo smysl zejména u Rukopisu zelenohorského, který vykládá pověst o nastolení Přemyslovců. Pověsti o počátku dynastií byly vytvářeny dodatečně, aby zdůvodnily a legitimovaly jejich vládu.
Rukopisy tedy dodnes skýtají prostor k úvahám. U některých otázek se pravdu už nedozvíme, u některých je ještě možnost nových poznatků. V dnešní době existují chemické metody, které jsou schopny spolehlivěji datovat vznik písma, než metody dosud použité. Proto je předčasné prohlašovat, že „spor byl dávno vyřešen“.
V letošním roce se k dvoustému výročí nálezu Rukopisů konají přednášky a jiné akce. Zámek Zelená Hora bude začátkem července po několik dní zpřístupněn veřejnosti (více info zde). V rodném domě Václava Hanky v Hořiněvsi bude připomenuto výročí během muzejní noci 10.6.2017. Ve Dvoře Králové se připravují přednášky, koncerty a další program na podzim. Vystaven bude také originál Rukopisu královédvorského. Prohlídky místa nálezu Rukopisu královédvorského (rukopisná kobka) v kostele sv. Jana Křtitele se konají dle programu zde.
Více informací k Rukopisu královédvorskému a zelenohorskému naleznete zde.
[1] citováno dle 2. vydání z r. 1970
[2] citováno dle 3. vydání z r. 2015
[3] Miroslav Ivanov později vysvětloval, že závěry průzumu nebyly Kriminalistickým ústavem zveřejněny z politických důvodů. Proto Národní muzeum vytvořilo roku 1991 komisi, která přezkoumala protokoly o zkouškách Rukopisů a oponentní posudky. Komise sdělila, že postup řešitelského týmu nebyl prost řady nepřesností a v důsledku toho nepovažuje oponentské posudky za zmanipulované.