A jak řekl, tak se i stalo. Vyhledali jsme Camping Internazionale Castelfusano v pobřežním městečku Ostia a tam se ubytovali. Jak to bylo fajn, když jsme po dlouhé cestě autem měli najednou svůj vlastní domeček, dřevěnou chatičku ve stínu stromů. Uvnitř, představte si, skutečné postele.
A opodál přes silnici moře, široká pláž s tmavým pískem. Užívali jsme večerního odpočinku.
Pro dopravu po Římě jsme si koupili jízdenky po 5 euro, které nabízeli na recepci kempu. Jízdenky platily na autobus ze zastávky u kempu na nádraží Cristoforo Colombo, pak na vlak, na dopravu po Římě celý den a samozřejmě na zpáteční cestu. Je to něco jako integrovaná doprava v Praze. Vlak je v Itálii hodně propojen s metrem, takže vlaky a metra mají společná nádraží a podle souprav bych ani nepoznala, co je co.
Druhý den ráno jsme vyrazili na návštěvu Vatikánských muzeí. Na stránkách Vatikánských muzeí v sekci „Užitečné rady“ se píše, že vstup do muzeí a Sixtinské kaple je dovolen pouze osobám slušně oblečeným. Již doma to ve mně vzbudilo úvahy, co vlastně je slušné oblečení. Na gymnáziu nám paní profesorka říkávala, že na koncerty máme nosit společenský oděv, což prý znamená „děvčata ne kalhoty, chlapci ne džíny“.
Více se mi rozjasnilo po návštěvě Monte Cassina, kde byla u vchodu do kláštera názorná cedule. Nevyfotili jsme ji, ale vypadala přibližně takto. Tedy zakázané krátké kalhoty, minisukně a tílka či trička bez rukávů. Přesto ve mně hlodal červ pochybnosti, jestli po nás na tak vážném místě, jako je Vatikán, nebudou chtít dlouhé rukávy.
Ale ať už panují ve Vatikánu jakékoli představy ohledně oblékání, ráno je ve vstupní hale takový nával a zmatek, že oblečení nikdo nekontroluje. Zato vás proklepnou, jestli u sebe nemáte zbraně. Prochází se bezpečnostními rámy a kabelky se pokládají na pás k prosvícení.
Asi znáte heslo „každý správný muž nosí v kapse nůž“. Můj muž to bere tak vážně, že s sebou nosí nejen nůž, ale i skládací kleště. Ty kleště se nelíbily bezpečnostnímu pracovníkovi a chtěl záležitost řešit. Vzápětí k němu přistoupila Italka a něco naléhavého mu začala vykládat. Nevím, o jakou důležitou věc šlo, ale po chvíli nám pracovník nenápadným pohybem vrátil kleště a poslouchal dál. Ještě jsme chvíli čekali, výklad té paní nebral konce, a tak jsme zamířili na eskalátor, který odváží zvědavé turisty dál do útrob Vatikánu.
Táhla jsem rodinu na nějaké klidné místo, kde bychom se vzpamatovali. Tím jsme se ocitli u vatikánské pošty. Vzpomněla jsem si na filatelistický časopis, který jsem v mladých letech čítala, a poslala jsem rodičům pohlednici s papežem.
Pak jsme zamířili na hlavní návštěvnickou trasu, řadou pokojů mezi obrazy, sochami a jinými uměleckými předměty. Chtěla jsem vidět hlavně Rafaelův obraz Škola athénská. Obraz znázorňuje prostornou síň, kde jsou shromážděni všichni řečtí filosofové. Uprostřed kráčí v oduševnělé diskusi Aristoteles a Platon. Je obklopují další učenci, zaujatě řešící vědecké problémy. Skupina v pravém dolním rohu se sklání nad geometrickým náčrtkem. Profesor Nádeník říkal, že to je asi Thaletova věta.
Po prohlédnutí jsme s manželem konstatovali, že to Thaletova věta není. Další příklad je vidět v levém horním rohu. Na obrázku jsou čísla 6, 8, 9, 12. Museli jsme na pomoc zavolat syna. Ten se na příklad podíval a rozluštil, že jde o poměry.
6/12 je 1/2 (diapason)
6/9 a 8/12 jsou 2/3 (diapente)
6/8 a 9/12 jsou 3/4 (diatesseron)
Pak nás syn ještě upozornil, že dlažbu v místnosti lze číselně popsat Schläfliho symbolem, ale jaké číslo to bylo, už nevím.
V Sixtinské kapli se tlačil dav, který se zaměstnanci marně snažili utišit. Upírali jsme zraky do výše na výjev Posledního soudu, na proroky a Sibylly.
Pak se prochází místnostmi s moderním uměním, které návštěvnící míjejí lhostejně, snad jsou tak omráčeni Posledním soudem, a nebo spíše nečekají od moderního umění žádné zvláštní obohacení.
Nakonec jsem unavenou rodinu zatáhla do Pinakotéky na Rafaelovy koberce. Vystavují se v šeru a vypadají jako jejich napodobeniny, které se prodávají v centru Prahy mezi nevkusnými suvenýry.
V téže místnosti je Rafaelův obraz Proměnění Páně a obraz, který na mě velmi zapůsobil: Belliniho Pieta. Na obraze jsou jen čtyři postavy a nebe. Postavy, uspořádané do tvaru kříže, jsou spojeny silným společným citem. Jsou duchovně spolu, i když tři jsou živí a jeden mrtvý. Obraz je strohý jako moderní umění a těžko si lze představit, jak by mohl být ve svém výrazu překonán.
Pak jsme ještě viděli obraz mně zvláště milý: Založení vatikánské knihovny od Melozza da Forli. Obraz má zvláštní kouzlo, které je těžko popsat. Max Dvořák o něm napsal:
Portréty náležejí k nejskvělejším, které doba vytvořila; s hlediska dějinného vývoje je zvlášť pozoruhodný poměr architektury a postav. Nádherná monumentální architektura není jen prostorovým doplňkem zobrazeného výjevu nebo pozadím děje, ani vlastním námětem obrazu jako u Filippina, ale je pevněji než dosud spjata s postavami v jediný monumentální prostorový celek. Zdá se, jako by se byla zdvihla opona a jako bychom se dívali do nádherné postranní komnaty, kde papež přijímá ve slyšení svého učeného archiváře.
Více si však návštěvníci vatikánských muzeí cení Melozzovy anděle z baziliky Sti. Apostoli, což je vidět z toho, že blonďatý anděl tu na nás shlíží z mnoha suvenýrů.
Po vatikánských muzeích jsme dále navštívili náměstí sv. Petra a Pavla a park vily Borghese, který nás moc nezaujal, ale natáčeli tam filmaři, zřejmě zamilovaný film. Mnoho Římanů si při shlédnutí filmu vzpomene, jak zamlada seděli na lavičce v parku vily Borghese. Možná, že ten film jednou taky uvidíme.
