Jednoho pěkného jarního odpoledne povídá paní Kvíčalová: „Pane Nikolo, vy jenom koukáte do knih. Nechcete si s námi vyjít na procházku? Aspoň přijdete na jiné myšlenky. Pak se vám zas bude lépe studovat.“
Nikola uznal, že je to pravda a že tedy půjde. Nedávno začal studovat v Praze filosofii, k tomu si přibral dvě hodiny fyziky. Bydlel u rodiny Kvíčalových nedaleko Václavského náměstí. Na ubytování si nemohl stěžovat. Paní Kvíčalová vynakládala všemožnou péči.
Rodina se strojila k výletu, kromě paní ještě pan Kvíčala, který byl úředníkem stavebního úřadu, a dcera Ludmilka, vysoká mlčenlivá dívka. Paní Kvíčalová ještě honem sháněla Ludmilce bílou růži na klobouk a to nové paraplíčko, až si pan Kvíčala stěžoval, že dneska na ten Nebozízek snad ani nedojdou.
Nakonec se přece jen dostali z domu ven a kráčeli po pražských ulicích. Matka s dcerou šly spolu a prohlížely si výlohy obchodů. Pan Kvíčala vykládal Nikolovi o stavbách v okolí a jakmile uviděli téměř dokončené Národní divadlo, považoval za svou povinnost vyprávět srbskému studentovi o dlouholetém budovatelském úsilí českých vlastenců.
Národní divadlo mělo být brzy otevřeno. „Zaplať Pánbůh,“ řekl pan Kvíčala, „po těch letech.“. Čeští vlastenci získali právo provozovat divadlo v české řeči roku 1845, osm let poté zakoupili pozemek a v roce 1865 začal architekt pracovat na projektu. Nyní, roku 1880, už se chystalo slavnostní otevření. „Co by tomu řekl Palacký,“ vzdychl pan Kvíčala a zamyslel se.
Přešli Vltavu po řetězovém mostě a začali stoupat do svahu Petřína. Paní Kvíčalové brzy došly síly a manžel ji střídavě táhl a tlačil nahoru. „Amálko, já jsem si měl půjčit trakař,“ zlehčoval svůj těžký úkol.
„Paní by potřebovala výtah,“ soudil Nikola.
„Ano, výtah pro naši maminku,“ usmála se Ludmilka.
Výletní restaurace na Nebozízku slibovala odpočinutí po té štrapáci. Stolky a židle stály na terase, vysypané jemným pískem. Pohled na Prahu okouzloval. Dali si pivo, jen Ludmilka si řekla o cukrovou vodu.
Paní Kvíčalová se brzy vzpamatovala z namáhavého výstupu, a když si prohlédla zařízení a návštěvníky restaurace, odvážila se zeptat: „A co vy, pane Nikolo, chcete dělat, až vystudujete? Úředníka?“
Pro Nikolu to byla bolestná otázka. Řadu týdnů už přemýšlel, co by vlastně měl dělat. Polytechniku ve Štýrském Hradci musel opustit, když provedl nějaké nerozvážnosti, a teď už by rád vyrazil na správnou cestu. Ale která to je? Měl by být technikem, nebo úředníkem, nebo snad básníkem? Kdyby se mu tak podařilo vylepšit motor, který viděl ve Štýrském Hradci… jenže profesor říkal, že je to nemožné.
„Vy byste chtěl asi ještě studovat a cestovat, dokud jste mladý,“ usmívala se paní Kvíčalová. „Dobře děláte. Já bych taky cestovala. Podívala bych se do Paříže.“
„Maminko, co bys dělala v Paříži?“ pobuřoval se pan Kvíčala. „Co si myslíš, že tam je? Domy, stromy, lidi, jako tady.“
„Podívala bych se do divadel, na výstavy,“ bránila se paní Kvíčalová. „V Paříži bydlí hodně malířů, jsou tam nejhezčí obrazy. Člověk by měl poznat svět.“
„Muž by se měl hlavně postarat, aby uživil rodinu,“ mínil pan Kvíčala. „Nějakým koukáním po obrazech a divadlech si nikdo na chleba nevydělá. Viďte, pane Teslo?“
„Nemusí být vždycky důležité založit rodinu,“ řekl Nikola. „Jsou lidé, kteří touží sloužit určité myšlence a všechno ostatní je pro ně vedlejší.“
„Jako třeba myšlence národa?“ zaváhal pan Kvíčala. „Ale to je dost těžká a nevděčná služba. Podívejte, za jak dlouho postavili Národní divadlo.“
Zadívali se na Prahu pod sebou. Nikola opět myslel na Grammeovo dynamo, které viděl ve Štýrském Hradci. Fungovalo jako motor nebo generátor proudu, podle potřeby. Když se dynamo otáčelo, komutátorové kartáče hodně jiskřily. Nikola tehdy navrhl, že je potřeba sestrojit motor bez komutátoru, ale profesor namítl: „Pan Tesla může dokázat velké věci, ale určitě nikdy nedokáže toto. Bylo by to stejné, jako přeměnit stálou tažnou sílu, jako je například gravitace, na rotační pohyb. Bylo by to perpetuum mobile, což je nemožná myšlenka.“
Je pravda, že perpetuum mobile je nemožná myšlenka. Ale profesor Poeschl si představuje, že v elektrickém vedení je stálá tažná síla, tedy stálý stejnosměrný proud, který je nutné přeměňovat na otáčení motoru. Motory se otáčejí, kdežto elektrické vedení je víceméně přímka nebo linie… Jenže i v přímce může být skryté otáčení, když vedením prochází střídavý proud. Matematický základ je jasný.
„Ludmilko, co říkáš, nepodíváme se někdy do Paříže?“ obrátila se paní Kvíčalová k dceři.
„Já bych chtěla studovat, jako pan Tesla.“ špitla Ludmilka. Rozesmáli se. „Vždyť bys tomu nerozuměla.“
„Třeba bych tomu rozuměla. Pane Teslo, zkuste mi něco povědět.“
Nikola se zeptal: „Víte, co je to sinus?“
„Ne.“
„Podívejte, máte kruh.“ Nikola kreslil hůlkou do písku. „Kolem kruhu se otáčí bod. Za pět minut je tady. Za deset minut tady. Za čtvrt hodiny vyjede nahoru. A tady si zakreslíme, jak je bod vysoko. Na začátku. Za pět minut. Za deset minut.“ Pomalu vykresloval sinusoidu.
„Takových učeností se člověk nenají,“ mínil pan Kvíčala.
Paní Kvíčalová do něj šťouchla: „I nech je, tatínku.“
***
Obrázek, který Nikola Tesla kreslil, vypadalo přibližně takhle.
A představoval si přitom otáčení motoru.
Skutečnost: roku 1880 navštěvoval Nikola Tesla filosofickou fakultu University Karlo-Ferdinandovy v Praze. Bydlel v ulici Ve Smečkách 13. Během pobytu v Praze přemýšlel nad Grammeovým dynamem a učinil rozhodující pokrok, spočívající v odstranění komutátoru ze stroje.