No tak pár slovíček jsme znali. Když jsem byla malá, koukali jsme často na polskou televizi. Můj tatínek od té doby vypráví, že se naučil tři výrazy: węgiel brunatny, budownictwo mieszkaniowe a piłka nożna. To znamená: hnědé uhlí, bytová výstavba a fotbal. Tyto tři věci bývaly kdysi hlavním tématem každých televizních zpráv, v uvedeném pořadí.
Naštěstí je náš učitel pan Krzysztof velmi šikovný a od první hodiny si věděl rady. Přinesl nám tabulku výslovnosti a už jsme trénovali výslovnost hlásek a celých slov. Je to zvláštní, ale polština má dvě č, dvě š, dvě ž a dvě dž. Dále nosovky a polské rz, které se prý vyslovuje též jako ž.
Hodiny nabité činností nás příjemně překvapily, zvláště ve srovnání s dřívějšími hodinami italštiny, kdy vyučující často nevěděl, co s námi má dělat, a jeho výzvy „Dite mi voi“ (řekněte mi vy) nás deptaly.
Chodíme na hodiny tři žáci, kromě mě a mého muže Rudolfa také pan Jan, který je oslovován „panie Janku“.
Hned zpočátku jsem zjistila závažný omyl v básni našeho zasloužilého obrozence Jana Kollára:
Rada matky Slávy.
Co jsi ty? Čech. Co ty? Rus. Co ty? Srb.
A ty? Jáť Polák jestem.
Dítky moje, svornost! Nechte to, mluvte:
Slavjan.
Jan Kollár byl Slovan jak poleno, ale polsky moc neuměl. Správně má být: „Ja jestem Polakiem.“ Vážení Slované, opravme si proto v paměti tyto školní vědomosti.
A vůbec mám pocit, že co nám ve škole natloukli do hlav ohledně pravopisu, najednou neplatí. Zásadové přesvědčení, kde se má psát měkké a tvrdé i/y, je otřeseno. V polštině je to úplně klidně obráceně.
Po k, g zásadně měkké: nogi, krótki, jestem z Pragi. Po c, č, ž, ř tvrdé. Vyslovujeme tvrdě: Polacy. Jestem w pracy. Szyja (krk). Przyjazd. Dyrektor. Rzym, Paryż.
Co by člověk neřekl, nejtěžší jsou čísla. Zkuste jen tak z ničeho nic říct „trzy tysiące pięćset dziewięćdziesiąt siedem“ (tžityšencepjeňčsetdževjeňťdžešontšedem). Pan Krzysztof to umí bez chyby.
Abychom si potrénovali čísla, vymyslel Ruda novou opakovací metodu. Když jede autem, čte nahlas poznávací značky kolem jedoucích aut. Přidávám se k němu. Jedeme takhle jednou večer po Hradci Králové, už je tma, kolem se motá plno aut a my poslušně čteme:
Šedem tyšency dvěšče šedemnašče
Čtery tyšonce tžysta dvadžešča pjenč
Ošem tyšency pjeňčdžešont jeden…
Tu Ruda propadne sebereflexi a praví: „Copak asi dělají normální lidi v pátek v osm večer?“
Asi nejsme úplně normální, což se projevuje i tak, že Ruda má svůj zvláštní systém psaní. Místo mi píše řecké µ, místo ní napíše řecké ν s háčkem, místo ja používá ruské я. Zkracuje si tak slova při psaní rukou. „Co to jest?“ diví se pan Krzysztof azbuce uprostřed ryze polského slova.
„Já takhle píšu,“ vysvětluje Ruda, „v Polsku by mě asi oběsili.“
Pan Krzysztof vážně pokývne. „Można i tak.“
Rusové se netěší v Polsku velké oblibě, na rozdíl od Čechů, kteří jsou prý velmi oblíbení. Pro Poláky jsou zdrojem zábavy některá česká slova, například „rozpustná káva“, což znamená „nemravná“.
Pro nás Čechy jsou zase zábavná slova jako serek topiony (tavený sýr), kopytka (bramborové knedlíky), muchomor (muchomůrka), surowiec (surovina), szkolenie z wolowiny (školení o hovězím mase), glówny bohater (hlavní hrdina).
Některé polské výrazy jsou těžké na vyslovení. Tak máte přijít někam mezi cizí lidi, třeba do úřadu, a říct: „Dzień dobry, szukam pani Joanny, czy jest tutaj?“ (Hledám paní Janu, je tady?) Doufám, že tuto větu nebudu muset použít.
Na závěr písnička, kterou starší ročníky určitě znají v podání Petra Rezka jako Prší krásně. V polském originále Ciągle pada je více beatlesácká.