Snad je to způsobeno tím, že střechy v Pompejích praskly již po výbuchu Vesuvu roku 79 pod tíhou popela a suti, zatímco střechy v Herkulaneu zůstaly zachovány až do nové doby. Ale působily tu i vlivy počasí a četní návštěvníci.
Milota Zdirad Polák, spisovatel našeho národního obrození, pobýval v Neapoli a okolí v letech 1815-1818 a již tehdy napsal: „Povětří, jenž vítr a déšť v této svatyni podle libosti dovádět nechává, Pompeji nám nezachová. (…) K tomu ještě lidé, jimž se tam všecko líbí, přicházejí, kteří s plnými kapsami domů se vracejí. (…) snad ani jediného nenalezneme, jenž by byl aspoň kus mramoru odtud neodnesl.“
Polák zmiňuje, že kopáči, dohližitelé i průvodci v Pompejích vynášejí různé předměty a draze je prodávají cizincům. A sami turisté se nechovali lépe: „Při kopáčích stoje, domek pěkně vymalovaný na světlo jsem vyjíti spatřil; po čtyřech nedělích zvěděti chtě, jak po dokonalém vyhrabání vypadá, vejda dovnitř, již do půl oloupané a dílem poškrábané stěny jsem nalezl.“
Dnes Pompeje vypadají, stručně řečeno, jako dvě stě let po Polákovi. Zdi a mramor rozhlodané zubem času. Množství domů je již uzavřeno poměrně novými vrátky, dokud je ještě co chránit. Bohužel je aspoň částečné uzavření nutné. Nedávno jsme slyšeli, že i keltské hradiště na Závisti se bude zavážet vyřazenými střešními taškami (možná je už zavezené), aby je turisté neponičili. Je vlastně div, že Pompeje jsou ještě přístupné davům zvědavé veřejnosti.
Prohlížíme si amfiteátr, ulice dlážděné velkými kameny, obrovské náměstí lemované sloupovím, lázně. Za náměstím náhle obchod. Ne ten starobylý antický s hliněnými nádobami, ale úplně moderní. Skleněné dveře se otvírají na fotobuňku. Uvnitř se prodávají pohledy a suvenýry, je tam občerstvení, interiér vypadá jako normální obchod někde u pumpy. Skleněnými dveřmi ven a zase jste uprostřed kamenného města na starobylé ulici. Co by tomu asi řekli naši památkáři.
Největší nával je na nádvoří jednoho paláce kolem vitrín se sádrovými odlitky zahynulých Pompejanů. Pohlédnout smrti do tváře. Odlitky zhotovovali archeologové tak, že vylévali sádrou dutiny, zachované po organických tělech. Podoby smrti, které přetrvaly téměř dvě tisíciletí, skýtají dnes svého druhu reality show.
Ještě prohlížíme jakési skladiště s hliněnými a kamennými předměty, které zřejmě nebyly dost vzácné pro vystavení v muzeu, a tak zůstaly zde v Pompejích. Téměř stejné hliněné amfory v řadách na regálech. Znalec moderního muzejnictví by asi řekl, že se tady stala chyba. Vzpomínám si na vojenské muzeum v Oslu, kde jsme viděli kompletní pracovnu telegrafisty z druhé světové války, plnou dobových předmětů všeho druhu. I tady v Pompejích byly objevovány kompletní domy a místnosti, ale pak byly roztříděny na sochy, amfory, lampy atd., čímž zanikly původní celky. Je škoda, že zde nevidíme typickou antickou zařízenou místnost.
Přesto jsem ráda, že jsme tady byli, protože doma bych si nikdy nepředstavila, jak Pompeje vypadají v krajině. Představovala jsem si je v jedné rovině, ale zdejší ulice se zvedají a klesají. Hlavní náměstí stoupá do kopce a za ním stoupá ulice dál až ke strážní věži na hradbách. Město je tak velké, že je nelze přehlédnout jedním pohledem.
Před odchodem si ještě vzpomenu na doktora Enderse, klasického filologa, jak by se mu tady hrozně líbilo. Ale prožil většinu svého života za komunismu a sem se nikdy nedostal. Místo toho se tu procházíme my neznalci, co neumějí ani vyčasovat laudare, ani přečíst Vergilia v originále.
Odjíždíme směrem na Řím. Při cestě leží starobylý klášter Monte Cassino, založený kolem r. 529 svatým Benediktem z Nursie. V kodexu z Monte Cassina se zachoval opis papežské buly Industriae tuae z roku 880, určené velkomoravskému knížeti Svatoplukovi. Můj zájem o toto historické místo byl ještě povzbuzen emotivním klipem Vítězství Poláků nad Němci.
Bohužel, jak říká Internet, klášter byl za druhé světové války zničen, takže se mnoho historického nedochovalo. Proto nám ani nebylo líto, že jsme přijeli zrovna za polední přestávky. Užili jsme si pohledu na klášter a vyhlídky dolů do kraje a navštívili polský hřbitov, neboli, jak se zde píše na cedulkách, Polski cmentarz wojskowy. Velkolepost hřbitova svědčí o velké úctě k padlým. Na všech křížích jsou růžence. V centru hřbitova je hrob generála Władysława Anderse, který zemřel r. 1970 v Londýně a přál si být pochován pod Monte Cassinem uprostřed svých vojáků. V květnu 2011 zde byla pohřbena také jeho manželka Irena Anders.
V městečku Cassino jsme koupili obrovské švestky a nektarinky a pak už vzhůru do Říma.
