O švédské metalové skupině Sabaton jsem psala už v některých předchozích blozích. Zde v přátelském prostředí Respekt blogu, kde na nás autory nečíhá bič v podobě karmy, čtenosti a rozhořčených čtenářských příspěvků, dovoluji si věnovat této své oblíbené skupině ještě další blog. Ještě jednou nechat proudit myšlenky.
Promiňte, že začnu trochu ze široka. Ale učím se se synem češtinu k maturitě, a tam se hledí na umění jaksi z výšky, probírají se myšlenkové směry v průběhu staletí.
Sabaton zpívá o válce a válečnících, o hrdinech. To je tematika, kterou mělo rádo 19. století. Podívejme se na naše Národní divadlo. Série obrazů Mikoláše Alše ukazuje pouť hrdiny po různých místech české země. Krásní a silní lidé jsou ti, ke kterým se upírají v té době oči národa. Ale další vývoj přinesl změnu názoru. Pozornost vynikajících osobností se obrátila jiným směrem, k sociální tematice.
Od konce 19. století se cítí mravní povinnost zajímat se o chudé, potlačované, slabé. Literatura zde nachází mocný zdroj, který se dlouho zdál být bezedný. Soucit s trpícími a jejich pohnuté osudy. Obhajoba chudých dělnických rodin. Od vykořisťovaného proletariátu se zrak obrací ještě níž, ke zločincům, drogově závislým, duševně chorým, a ti a jiní jsou uváděni do literatury jako „hlavní hrdinové“.
Ve 20. století umělci zobrazují „současný svět“ s jeho bídou a nedostatky; řečeno frází, nastavují nemilosrdné zrcadlo. Jako anachronismus působí dílo J. R. R. Tolkiena o ušlechtilých a statečných hrdinech jeho vysněného světa. Jako by bylo odjinud a ani autor se nepokouší je lokalizovat na naši zeměkouli.
Ale pořád existují i silní lidé. Na Sabatonu oceňuji, že se na ně zaměřuje a o nich vypovídá. Málo lidí znalo polského kapitána Raginise, dokud o něm Sabaton nenazpíval písničku. Tento důstojník slíbil, že bude bojovat proti Němcům, útočícím na Polsko, s vynaložením všech sil a v případě ústupu skončí svůj život (a svůj slib splnil). Snad neuvěřitelné, ale píseň je o skutečném člověku a skutečné události.
Jiný pohled na svět vyžaduje jiné prostředky. V dnešní literatuře je zvykem, že se zobrazuje „nepřikrášleně“, tedy že každé osoba nebo prostředí musí mít nejen kladné, ale hlavně záporné vlastnosti. Ve starověké hrdinské epice bylo zvykem zobrazovat velkolepě, bez věcí ošklivých, nízkých. Také zlo mohlo být zobrazeno velkolepě, což samozřejmě vyžadovalo, aby zloun nebyl zbabělec, ale silný bojovník či vládce.
U Sabatonu se zadostiučiněním pozoruji velkolepé zobrazení hrdinů. Ti kladní nemají chybu. A ti, které bychom dnes nepovažovali za kladné, jsou zobrazeni důstojně, bez okopávání kotníků. Švédský král Carolus Rex je líčen jako pyšný a krutý. Ovšem, směji se tiše. Již starověcí autoři hrdinské epiky věděli, že právě tyto vlastnosti neubírají postavám na impozantnosti.
Určité zákonitosti si zachovávají obecnou platnost. Tak u každého uměleckého díla je zajímavé, když postava čelí protivenstvím, s něčím bojuje, potýká se s neznámem, zkrátka překračuje svůj obzor a při tom napíná struny své osobnosti. Slabí a utlačovaní čelí protivenstvím každý den svého života. Stačí zobrazit jejich všední den, aby vyprávění bylo zajímavé. U silných je třeba vybírat určité momenty, kdy i na ně „motyka spustí“.
The Hammer Has Fallen je píseň o člověku odsouzeném k smrti. Před ním je poprava. To otřese i člověkem, který jindy zůstával chladný. V duši však nerezonuje zbabělost. Strach ano, ale není to strach z lidí. Hrdina se obává, jak sám obstojí, jestli najde cestu na druhou stranu. Nestěžuje si, nežaluje. Je rozdíl mezi žalováním a pláčem a píseň se drží na správné straně neviditelné hranice.
Ruina Imperii. Píseň se váže k historické události. Po náhlé smrti krále Karla XII se švédská armáda vracela z Norska do Švédska. Při přechodu hory Ojfjället je zastihl blizard, při kterém 3700 mužů umrzlo. Švédsko přestává být mocnou silou v evropských dějinách, končí jedna éra.
Na malém prostoru písně se podařilo vytvořit dojem epické velikosti. Odehrává se zásadní událost. Píseň je nářek silných. V drsné švédštině litují, že ztratili svou sílu. To je věc, nad kterou i válečník může plakat.
Vybavují se mi představy konce světa podle severských mýtů: soumrak bohů a závěrečný souboj, po němž se všechno propadne do tmy. Zajímavé je, že na YouTube jeden člen skupiny upozorňuje, že tato píseň neglorifikuje válku ani národní socialismus. Je zřejmé, že v některých posluchačích takové asociace vyvolává každá oslava vojenské moci, tak hluboce nás ovlivnila druhá světová válka.
In The Name Of God. Hlavní repertoár Sabatonu se věnuje historickým událostem, chtělo by se říci zapomenutým. Romantické autory kdysi kdosi charakterizoval, že je láká vše, co od nich dělí čas, vzdálenost a hrob. Cítím, že v písních Sabatonu je mnoho romantického. Ale kupodivu dovedou napsat píseň i o aktuální současnosti. Píseň In The Name Of God protestuje proti nábožensky motivovanému terorismu. A to z pozice duševně silného: zpěvák nepláče, ale viní teroristy z nemužnosti. Není muž, kdo zahaluje svou tvář.
A tak skupina Sabaton, která se běžně věnuje historii, dovede zachytit i palčivý problém současnosti. Vnímám z různých náznaků, že umělci, kteří setrvávají při líčení obyčejného života obyčejných lidí, jako by už nedovedli zachytit „tep doby“. Bude to tím, že důležité události se dnes neodehrávají v bytech běžných lidí ani po hospodách či ordinacích.
Nejdramatičtější události, které dnešní člověk ve svém prostředí prožívá, jsou na televizní obrazovce. Lidé mají zájem o světové události a cítí jejich důležitost. Čekám, že se tomuto změněnému pohledu na svět přizpůsobí i umění.