Stonehenge není tak blízko Londýna, proto jsme byli rádi, že nás Marcela vzala autem. Doprava vlakem je dost drahá, i když využijete nižší ceny mimo špičku.
O významu prastarého kamenného útvaru se nebudu šířit, nejsouc odbornicí na staré civilizace. Jen bych chtěla zdůraznit, že Stonehenge pravděpodobně sloužilo také ke zjišťování slunovratu a rovnodennosti, což znamená, že podle něj mohli tehdejší lidé zjistit, jaký je den v roce.
Nám se dnes zdá samozřejmé, že víme, kolikátého je. Ale v mladší době kamenné to běžný člověk neuměl nijak zjistit. A přece potřeboval vědět, jak dlouho bude ještě trvat zima a kdy je dobré zasít. Tyto praktické informace uměli získat šamani, pokud dobře pozorovali západy a východy slunce vzhledem k poloze určitých kamenů. Stonehenge tak vlastně sloužilo, nehledě na jeho magický význam, jako poněkud větší úhloměr.
Po prohlídce archeologické památky jsme se odebrali do města Salisbury a prošli se mezi starobylými nízkými domy. Ve zdejší katedrále na mě velmi zapůsobila moderní fontána z roku 2008, jejímž autorem je William Pye. Fontána má tvar kříže, z nějž na čtyřech koncích vytéká voda.
Fotografie fontány zde.
Vodní hladina je velmi klidná. Jeden návštěvník si prý myslel, že je to vyleštěný kámen, a položil si na něj tašku. Avšak voda je stále v pohybu, neustále odtéká a šumí. Zvuk nerušeného padání vody v prostoru katedrály působí jako hlas věčnosti. Dokonce mám pocit, že by se při něm dalo meditovat:)
Dalším příjemným zážitkem dne byl oběd v restauraci sítě Wetherspoons, kde nabízejí hamburger, hranolky a nápoj dohromady za určitou pevnou cenu (ta se liší na různých místech, je to 5 až 6 liber). Hamburger je větší, než známe z McDonaldu, a hranolky jsou spíš hranole. K pití jsem měla J2O, což je ovocný nealkoholický nápoj, můžu doporučit. U Wetherspoons se jídlo objednává u pultu, kde nahlásíte číslo stolu, a pak je přinese obsluha.
V příjemné náladě jsme pak procházeli rušnými, ale ne narvanými ulicemi městečka s různými obchůdky.
Abych shrnula celkový dojem, mnohem lépe na mě působil Oxford a Salisbury, než Londýn. Čistě subjektivně, Londýn mi připadal pochmurný, vhodný jako dějiště vražd a detektivek. Lidé tam chodí často v černém a je až strašidelné, když kolem páté hodiny tečou proudy černě oděných lidí ze všech ulic směrem na nádraží. U samého nádraží se prameny slévají do davu, jenž se hrne na úzká nástupiště, a naštěstí přijíždějí každou chvíli dlouhé vlaky a tu masu odvážejí.
Opět zcela subjektivně mám dojem, že se v Londýně tolik nestaví a neopravuje, jak by bylo potřeba. U nás se mi líbí pohled na rovné a čisté (a barevné) fasády, kterého v Londýně moc neužijete. Většinou vidíte nepokryté cihly (ať už z tradice či z malé dostupnosti dalších materiálů) a ty zašlé opršalé cihly dobře nevypadají. Mezi známými bych prostě řekla, že v Německu to vypadá lépe, a taky by se daly rozvíjet úvahy, že Londýn holt není Frankfurt, který byl za války vybombardovaný a postavený fungl nově, a zároveň, že Londýn není Praha s prastarým centrem z doby románské a gotické.
Ona ta Praha má mnoho do sebe. Uvažme, že Praha přestala být po bitvě na Bílé Hoře hlavním městem země. Všechno důležité se odehrávalo ve Vídni, takže nebyl takový tlak na stavbu nových domů v Praze a na bourání starých. Tak se zachovalo mnoho starobylého, co dodnes působí svým kouzlem.
Ovšem krátká návštěva může být matoucí. Jednou jsme vezli dva Dány v Praze po Průmyslové a ukazovala jsem jim: Tohle je teplárna. Tohle je plynárna. Tohle je spalovna. Dánové na to koukali a jeden z nich povídá: „Moji rodiče říkali, že Praha je krásné město.“
Na závěr bych ráda poděkovala Marcele za milé přijetí a všestrannou péči. Výborně jsme si popovídali a taky jsem poprvé ochutnala tu zázvorovou limonádu, o které se píše v knížkách.