Když jsme se s manželem dozvěděli z Neviditelného psa, že v Praze bude přednášet geolog James Rice z NASA o nejnovějším průzkumu Marsu, bylo nám jasné, že tam nesmíme chybět. Od té doby, co jsme psali sci-fi Piráti na Marsu o terraformaci této planety, cítíme se být tak trochu odborníky na Mars. V počátcích literární tvorby jsme si sice připadali jako Jára Cimrman, když projektoval Panamský průplav, ale pak jsme zhlédli americký populární film o terraformaci Marsu a Ruda konstatoval: „máme to líp promyšlené než oni“.
Přednáška Jamese Rice byla součástí přednáškového turné, které mělo za cíl oslovit v pěti českých městech mladé nadšence pro vědu. Tento geolog, který pracuje od roku 1995 pro NASA a podílí se přímo na plánování trasy robotických vozítek na Marsu, přijel do České republiky na pozvání Akademie věd ČR. Na projektu se podílelo Velvyslanectví Spojených států v Praze, Astronomický ústav AV ČR a hvězdárny a planetária v Praze, Brně, Ostravě, Hradci Králové a Českých Budějovicích.
Abych se tu přiznala, nejvíc mě zajímalo, jak to udělají, aby přednáška v Akademii věd oslovila mládež. Podle mého zcela subjektivního dojmu chodí na tamní přednášky převážně důchodci. Tuto otázku mi zodpověděla dcera: její kamarád z astronomického kroužku prý dostal pozvánku a chystá se na přednášku jít.
Přihlásili jsme se tedy také (byla nutná předběžná registrace) já s manželem a se synem. Poněkud pozdě jsme zjistili, že před přednáškou bude ještě film, což už jsme nestačili zapracovat do plánu dne, a proto jsme z filmu viděli jen závěr.
Přednáška se konala ve dvou místnostech. V jedné byl přednášející a v druhé jsme sledovali přenos a prezentaci na třech obrazovkách. To je dnes technika:) Přišla také kulturní atašé z velvyslanectví USA. V obou sálech byli mladí, starší i staří posluchači a ovšem nikdo nás starší nevyháněl. Volná místa ještě byla.
Vyslechli jsme zdravici amerického kosmonauta Andrew Feustela (ze záznamu), který vzal s sebou do kosmu plyšovou figurku známého českého Krtka a Nerudovy Písně kosmické. Pak začala prezentace dr. Jamese Rice optimistickým poselstvím: nemáme se bát jít za svým snem. Viděli jsme obrázek kosmonauta, který tento vědec nakreslil jako malé dítě ve druhé třídě, a jeho dětský pokoj plný modelů raket. Sen se mu splnil a i nás vybízel, abychom svůj sen následovali.
Po krátké zmínce o cestě na Měsíc přišel na řadu Mars. Velikost, přitažlivost a další „technická data“ byla názorně předvedena (poznámka pro Milana Kovára: na pytle cementu to však nepřepočítával.) Viděli jsme vozítka, která po Marsu jezdila a dosud jezdí, a fotografie jimi pořízené. Výklad byl zpestřen fotografií Krtečka ve vesmíru. Musím bohužel říci, že po faktické stránce jsme slyšeli méně informací, než jsme očekávali. Zejména jsem byla zvědavá na „geologii“ Marsu a o té nezaznělo nic (snad jsou ty informace tajné??).
Poslední obrázek byl taková kuriozita. Byly na něm vidět jen dva zářící body. Jeden z nich byl Země. Snímek byl pořízen z Marsu jednou ze sond. Následovala diskuse s rozmanitými dotazy, jak už to v diskusích bývá. Byli jsme poněkud zklamáni povrchním charakterem přednášky, snesli bychom náročnější výklad. Domnívám se, že ani mládeži z astronomického kroužku nepřinesla prezentace mnoho nového. Nejvíce jsem obdivovala překladatele, který byl schopen zapisovat a plynně překládat dlouhé úseky řeči.
Vzpomněla jsem si nostalgicky na procházku po vinohradském hřbitově, které jsem se zúčastnila tři dny předtím. A tímto oslím můstkem se dostávám ke druhé akci, oznámené v titulku tohoto blogu.
Procházku pořádal spolek Svatobor, který se stará o hroby známých osobností. Průvodcem byl PhDr. Hanuš Jordan, historik a odborník na divadelní a cirkusové umění z Národního muzea. Sešlo se nás asi patnáct, téměř všichni v důchodovém věku; já a kolega Gagan z České společnosti rukopisné jsme patřili k mladším účastníkům.
Celé odpoledne pršelo, chodili jsme tedy s deštníky. Viděli jsme hroby méně známých osobností, ale i osob nejznámějších. Na vinohradském hřbitově odpočívá Jan Gebauer (jehož my z České společnosti rukopisné známe velice dobře), František Běhounek, Karel Václav Rais, Jaroslav Foglar a dva prezidenti: Emil Hácha a Václav Havel.
Vyslechli jsme výklad o osobách i o hrobech z uměleckého hlediska. U hrobu Jaroslava Foglara si náš průvodce zapolemizoval s názorem, že mládež nečte. Lidi jako většina prý nečetli nikdy, ale přesto jsou i dnes čtenáři, kteří čtou hodně. Zvlášť teď, když se rozšiřují elektronické knihy, není pravda, že mladí nečtou.
U hrobu Václava Havla pro mě bylo novinkou, že dědeček našeho prezidenta Hugo Vavrečka napsal povídku Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, která byla později zfilmována. Když nám průvodce ukazoval jeden z umělecky nejvýznamnějších hrobů se sochou ženy klepající na dveře, upozornil mě kolega Gagan, že naproti je hrob Václava Vlčka, redaktora časopisu Osvěta a obhájce pravosti Rukopisů. „U něj byl ubytovaný Masaryk. Chodil k němu na návštěvu Šauer, co napsal Naše dvě otázky, a Vlček se na něj zlobil, že mu dupe po záhonech, tak ho vyhodil. Pak když začal spor o Rukopisy, musel se odstěhovat i Masaryk.“
Procházeli jsme popelnicovou alejí, což je velmi půvabné místo, kde pociťuji genia loci. Chodí se tam po trávě. Nevadilo mi to ani v dešti. Průvodce dr. Jordan nám ukazoval hroby zejména herců Vinohradského divadla a herců z období první republiky. Babičky si s rozjasněnými tvářemi vzpomínaly. „Hana Matulová byla velmi krásná žena.“ Mně ta jména většinou nic neříkala. V paměti mi utkvěl hrob Jiřího Grossmanna a jeho busta.
Průvodce měl příjemný procítěný přednes a půldruhé hodiny uplynulo jako nic. Babičky si s úsměvem říkaly, že mají mokro v botách. Po stránce faktické jsme vyslechli mnoho.
Jak říká klasik, když to srovnám s tím výletem na Kokořín… Měla jsem lepší pocit po procházce na vinohradský hřbitov než po přednášce amerického geologa.