Článek je zde. Četla jsem pak ještě další knihy o této události, aby se mi složil co nejúplnější obraz. Teď ještě proplouvám knihou Františka Běhounka „Ledovou stopou“. Je to dobrodružný román, pojednávající také o polární výpravě, na Zemi Františka Josefa. Loď narazí na kru a do podpalubí teče voda. Námořníci pumpují, kolem nich prochází důstojník.
„Všechno je v pořádku, hoši,“ uklidňoval plavce. „Máme jen malý otvor pod kormidlem a dáme hned do chodu strojní pumpu. Vydržte to ještě chvíli a pak si můžete jít lehnout.“ Byl celý mokrý a voda stékala z jeho pláště potoky. Musil se potopit pod vodu, která stála už v lodi na metr vysoko, když ohledával trhlinu.“
Měla jsem pocit, jako by kolem přešel Mariano. Jako bych zaslechla tón jeho řeči. Adalberto Mariano, korvetní kapitán, zástupce velitele Nobila během výpravy vzducholodi Italia, proslul tragickým pochodem k pevnině, který podnikl spolu s důstojníkem Zappim a vědcem Malmgrenem. Na tomto pochodu Malmgren přišel o život, Mariano o nohu a Zappi téměř o rozum.
Marianovi bylo v té době třicet let, a jak píše Běhounek, „měl onu příjemnou uhlazenost a zdvořilost, s kterou se tak často setkáváme u námořních důstojníků, a byl všude oblíben pro svoji přívětivost a milé zacházení s lidmi.“
Ve filmu Červený stan, který možná někteří z vás viděli, byl celkem přesvědčivě zobrazen Zappi. Nemluvný, energický, až bezohledný, s temným odhodláním zachránit se. Tvůrci filmu však nezachytili charakter Marianův. Po pádu vzducholodi na polární led jej nechávají propuknout v hysterický smích.
Jinak popisuje pád vzducholodi Běhounek: „A již nastal náraz a hned za ním druhý, kabina s příšerným rachotem poskočila na ledě a začala se tříštiti, jsouc hluboko zabořena do sněhu. Cítil jsem, jak ze všech stran cosi mne tísní a jak jsem tímto těžkým prostředím rychle vlečen dál – byl to sníh, který vnikl dovnitř roztříštěným dnem kabiny. Dělal jsem zoufalé pohyby, abych se dostal ven ze závěje, která mne zbavovala dechu a zraku, a konečně začalo kolem mne svítati; střásám poslední sníh se sebe a rozhlížím se kolem. První, co slyším, je klidný hlas Marianův: „all right, siamo tutti“ (v pořádku, jsme všichni.)“
Také Umberto Nobile zanechal svědectví o chvílích těsně po katastrofě. Nobile byl vážně zraněn a domníval se, že umírá. Zavolal si k sobě Mariana.
„Cítím, že umírám,“ řekl jsem. „Domnívám se, že mám jen několik hodin života. Nemohu pro vás nic udělat. Udělejte vy všechno, co můžete, abyste své druhy zachránil. Bůh vám pomoz! Kéž se můžete vrátit do Itálie! Jaká škoda, kdyby lidé jako vy byli pro naši zemi ztraceni.“ Přátelsky mi odpověděl: „Ano, pane generále, buďte klidný, můžeme doufat. Našli jsme rádio a zakrátko budeme mít spojení s Citta di Milano. Našla se také krabice s potravinami. Můžeme doufat.“
I v dalších dnech Mariano povzbuzoval ostatní a vybízel je k práci, v níž sám předcházel příkladem. Pak se spolu se Zappim a Malmgrenem odhodlali k pochodu po ledových krách, aby slabším a raněným přivedli pomoc. Zoufalost jejich pouti lze těžko vylíčit. Vysílení a nedostatečně vybavení si v mnohých oklikách hledali cestu po plovoucích krách k ostrovům, které se v některých dnech vlivem driftu ještě více vzdalovaly. Po čtrnácti dnech Malmgren nemohl pokračovat v cestě. Mariano a Zappi jej opouštějí, protože nevidí jiné východisko.
Osudné rozdělení se ukázalo jako omyl. Osamělý Malmgren zemřel a nebyl nikdy nalezen, zatímco Mariano a Zappi byli zachráněni ledoborcem Krasinem. Mariano zcela vyčerpaný, blízký smrti, nápadně méně oblečen než Zappi. Již se rozloučil se životem a dal příteli některé kusy oblečení.
Šťastná záchrana sovětským ledoborcem ještě neznamenala pro Mariana vysvobození ze spárů osudu. Jeho zdravotní stav se zhoršil, trpěl čtyřicetistupňovými horečkami a omrzlá pravá noha byla postižena snětí. Sovětský lékař se neodvažoval sám rozhodnout o amputaci. Noha byla amputována až po příjezdu ledoborce do Kingsbay a po přenesení nemocného na italskou loď Citta di Milano.
Operace byla provedena bez narkózy a Mariano ji prý snesl s podivuhodným klidem. Italský novinář David Giudici později vyprávěl, že byl právě v kabině, když slyšel na chodbě zmatený hluk hlasů a kroků a z nich náhle vynikl hlas Marianův, který klidně oznamoval: „Tady máte Mariana o jedné noze.“
Adalberto Mariano, vždy klidný a přívětivý. Protože dramatizování a nervování ani na lodi, ani na polárním ledu nepřispívá k řešení situace.
*
Mariano s matkou Finna Malmgrena