Vypadaly pěkně a moje dcera se do jedné z nich (Panáčci) hned začetla. Pak ji odložila, nedovedla říct proč. Umínila jsem si, že je přečtu, a jak už to bývá, dostala jsem se k nim až po delší době. Jaký ve mně zanechaly dojem?
Malý bůh
je příběh z keltské doby. Odehrává se u malého města, kde nedaleko protéká řeka. (Je to snad Budyně nad Ohří?) Podle popisu jsem si nedovedla zcela představit, jak město vypadá. Dva kopce, oddělené hlubokou roklí, kterou protéká potok, ale to vše ohrazené mocnou kamennou hradbou. Možná se zabývám hloupostmi, ale nějak nedovedu rozlousknout, jak to vypadá, když potok protéká skrz hradbu.
Ve městě mají Říční bránu, kterou se chodí k řece. To se mi velmi líbilo, protože mi to připomíná „bránu přes Vltavu“ z Rukopisu královédvorského, již zastánci pravosti Rukopisů také vykládají jako bránu, kterou se chodí k řece. Odpůrci pravosti ji chápou jako bránu přímo u řeky.
Život pěvce Lowena, hlavní postavy románu, je zobrazen jako smutná píseň. Radostné, tragické a dramatické chvíle splývají do jednoho toku. Jako u jiných smutných písní, vyvstává tu zvláštní krása z odcházení a pomíjení. Nejvíc se mi líbilo, že autor dovede i drsné věci popsat tak, že nervou duši, ale zůstává po nich jen tichá bolest (zde mám na mysli především hrůzné věznění hlavního hrdiny v jámě.)
Panáčci
S touto knihou jsem byla méně spokojena. Především mi chyběla kompozice. Nebylo lze očekávat, co se stane, takže jsem vždy knihu otvírala s otázkou, co si autor ještě vymyslí.
Hlavní postava Veronika zažívá nejrůznější věci, jak se přiházejí náhodně za sebou, a jak se mi to jeví, nic z toho ji pořádně nezajímá. Je vším otrávená. Někdy se zdá, že by ji mohla zajímat historie. Účastní se vykopávek, později s kamarády najdou pozůstatky z třicetileté války. Když však odborník dětem nález vykládá, Veronika zrovna neposlouchá a probírá s kamarádkou nepříjemnou rodinnou situaci. Že s tím děvčata chvíli nepočkají. Ten nález je zajímavý, švédské stříbrné mince, nejmladší z nich je z roku 1649. Jak dnes ví každý fanoušek Sabatonu, třicetiletá válka skončila roku 1648, takže nález pěkně ukazuje, že Švédové od nás neodešli jako poražení – naopak jako vítězové se v zemi ještě nějakou dobu zdrželi a měli zde vojenské posádky.
Zklamáním pro mě byli samotní panáčci. Jak naznačuje seznam literatury vzadu, mají to být slavní spisovatelé. V převtělení jako malí panáčci pozorují svět kolem Veroniky. Nelze však od nich čekat postřehy či bonmoty. Událostem rozumějí ještě méně než postavy románu. Jsou takoví zmatení. Čekala bych, že naopak oni budou znát skryté zákony světa a chápat lidi kolem sebe.
Možná chtěl autor nastavovat zrcadlo naší současnosti? Úplně tomu nevěřím, nicméně, nastavuje zrcadlo.
Destine, s. r.o.
začíná večírkem reklamní agentury a pomalu přechází ve sci-fi. Styl je pěkný, živý, věty se lehce čtou a mají v sobě naléhavost. Psychotická představa, že náš svět je neviditelně ovládán jakýmisi vyššími záměry – nu, dejme tomu. V každé sci-fi musí být něco zvláštního, nereálného.
Cítím tam nerovnováhu mezi postavami. Nejprve jim není co vytknout, ale za polovinou se zničeho nic objevuje hrdinův otec. Vůbec jsem nechápala, kde se tam vzal. Můj muž četl knihu taky a pak mě upozornil, že na začátku knihy byla drobná zmínka, že hrdinův otec je nezvěstný. Protože už jsou karty rozdány, nezbývá na postavu otce větší prostor a tato postava až do konce nedostává žádnou emotivní roli. Závěrečný požár bohužel není lépe motivován než literární potřebou efektního konce.
Knihy Tomáše Hokeše jsou mi sympatické, protože každá je jiná a dokládají hledání autora různými směry za důležitými věcmi, které nás dojmou a osloví. Zde zmíněné výhrady mají být jen povzbuzením pro další práci. (A prosím dávat pozor i na drobnosti, např. jestli chata v povídce Destine s. r. o. patří hlavnímu hrdinovi, nebo je půjčená.)
Knihy lze objednat zde.