Jeden takový bolestný případ vylíčil moravský spisovatel Otýn Břeněk v povídce Loceper. Seznamuje nás s osudem jedné moravské rodiny a potažmo celé vesnice, kterou trápí tetka Nánka s jedovatým jazykem, přezdívaná za zády Loceper.
Povídavých tetek bývalo jistě před sto lety na moravských vesnicích mnoho a věřím, že dodnes nevymřely. Potíž je, že se občas setkáváme s rafinovanými exempláři, které neomylně odhalí slabá místa ostatních a do nich se mistrovsky strefují.
Jako štír blížila se spokojeným ženám a uštknula.
Poslóché, Hančo, ten tvůj néní, jak se ti dělá do vočí. Nemesle si, že snaď povídám proto, že za mnó dlóho chodíval a hožíval – ale zdá se mně, že pije, hotrácí; a hde bere peníze? Víš, cezi vidijó lepši než svůj. A habech já ho neznala! Dvě leta za mnó chodil, vím, jaké je. Meslim, že mo nedáváš, habe propíjel a hotrácel a te s děckama si hotrhovala. Jož ses mo, meslím, zmrzela. Hožel tebe, bude teď pit a snaď chodit he za drohéma!“
Nežli se žena vzpamatovala, byl Loceper pryč, ale símě jím zaseté klíčilo. Spokojenost domácnosti byla podťata na dlouhou dobu. Žena podezřívala, vyčítala, špehovala, muž se dopaloval, bouřil, a když nepomohlo, na vzdory opravdu pil.
Loceper bedlivě pozoroval účinek svých slov, a když ozývala se váda v domě uštknutých, bodnutých hrotem jedovatého jazyka, zableskly se jeho oči divokou radostí a duše zaplesala chraplavě, „dnes nežila jsem nadarmo!“
Mnoha dalšími způsoby oblažuje tetka Nánka svou vlastní rodinu: bratra, švagrovou a pět synovců. Rodina tvrdě pracuje a shání obživu, zatímco tetka se po vesnici chlubí, kolik jim toho sní, a pomlouvá švagrovou i ostatní. Příbuzní mají naději na dědictví a dlouhá léta její jednání snášejí.
Ale nejde jen o dědictví. Švagrová je dobrá duše, vychovaná v evangelické víře, a snaží se s Nánkou vycházet v dobrém a odpouštět jí. Ona nejvíc trpí Loceperovým jedem, když mužští členové rodiny se zatím neodvažují přímé konfrontace.
Nánka jí sice ztrpčovala všecko, ale její láska se bránila netrpělivosti – jen pochyby časem hlodaly na jejím nitru. Zasahovaly i náboženství, jež jí bývalo nedotknutelno, dokud Loceper se ním neustále neoháněl denně sta a sta hříchů tropě a velebný pán přece vždy se s ním dlouho zastavil, když se potkali – a často se potkali.
„Nánka věří také a peklo v sobě nosí,“ vyčítala u sebe. „A je vážeňéší, protože má dvádvacet set.“ (…)
Ale rázem pravým palcem rýsovala vlnitou čáru od čela do prostřed prsou a ustávala reptati vzpomínajíc sobě „udeří-li tebe kdo na tvář, nastav i druhou“ a „nesuďte, abyste nebyli souzeni“.
Z náznaků lze usoudit, že autor v této postavě utrápené matky pěti synů zobrazil svoji maminku. Proto je v povídce ukryt nejhlubší smutek, i když se navenek tváří jako humoreska.
Synovci se jeden po druhém vzbouří, odmítnou dědictví a s tetkou Nánkou se nechtějí vidět. Loceper bydlí u svého ovdovělého bratra a pokračuje ve své bohulibé činnosti, podněcování svárů a pomlouvání všeho druhu.
„A jesle pak ti Janek povídal, jak si včel vevařijo, co tam nechodím? Čaj, dobry kafé, děckám rohlike, von v nedělo si de do hospode s cigárkó v hobě, dvakrát za tédeň maso. A ten drohé vepučel si ze záložné dvě sta, bode pré spravovať sednico, měl pré tam tmo a vlfko… Nač potřeboje světla a socha? Debe rači ve dně dělal a večír nemosí na nic kókat – kór jož na svó ženo ne – a na svy děcka. Ti té kráse pochetale!“ – zasípěla svým panenským smíchem.
Ale všechno má svůj konec. I Loceper ztratí svou moc, když se mu nepodaří zhatit manželství dvou mladých lidí. Pak raději umře a vesničané si užijí neobyčejné veselí při pohřební hostině.
„Jakžev sme se tolik nenasmile, jako vo pohřbo Locepera!“
Přejme pozůstalým tu radost, jednu z mála radostí, kterou jim nebožka dopřála. Přeji také všem, kteří si zažívají své Locepery, aby pocítili úlevu při čtení této povídky.
Otýn Břeněk (1870-1926): Loceper. Vydal Literární salon Dany Mentzlové r. 2010. Zdarma ke stažení zde.