Nedávno jsem na toto téma mluvila s jedním Italem. Měli by vědci zkoumat jen ty špatné, nebo i ty dobré stránky komunismu a nacismu? Slovní spojení „dobré stránky nacismu“ jsem přitom téměř nebyla schopna vyslovit.
Ital na nastolení této otázky reagoval vzpomínkou. Jeho babička byla fašistka a jeho dědeček byl komunista z rodiny antifašistů a partyzánů. Byli manželé mnoho let. Pro jeho babičku fašismus vždy znamenal pokrok, protože pocházela z vesnice, kam fašisté zavedli železnici. Taky postavili mnoho domů v Římě pro lidi, kteří do té doby domy neměli, a hubili komáry v oblastech postižených malárií.
Tak si každý tvoří svůj úsudek podle svých zkušeností, a jak vidíme z uvedeného příkladu, někdo se nedá přesvědčit ani svými nejbližšími.
Můj úsudek o nacismu a komunismu byl, ještě v době komunistického režimu, velmi ovlivněn následujícím obrázkem.
Tehdy mi došlo, že na plakátech může být cokoli. Když na plakátech a v novinách vidíme šťastné tváře, které zdraví první máj a s nadšením volí kandidáty Národní fronty, neznamená to, že náš režim je dobrý a že se někde vskrytu neděje nespravedlnost.
Taky mi došlo, že i tak hrozný režim, jako nacismus, se tvářil přívětivě a veskrze kladně. Jinak by se neudržel. Lidé museli věřit, že to pozitivní, co jim režim přináší, vyvažuje jeho negativní stránky.
Stejně i komunismus měl dobré stránky, a tím si zajišťoval stoupence, kteří ho pomáhali udržovat. Doufám, že historikové zjistí, že totalitní režimy se udržují při životě nejen shora, ale i zdola, hlasitým či tichým souhlasem lidí z různých vrstev. A k širokému souhlasu mnoha lidí je třeba poskytnout jim nejen materiální výhody, ale i ideály. Když budeme v totalitních režimech vidět jen zlo, nepochopíme jejich fungování.
Jak velkým zlem byl nacismus a jakými metodami působil, velmi dobře dokázal vystihnout právník Emil Sobota v textech, které byly po válce vydány pod názvem Co to byl protektorát a Glossy. Dovolím si na závěr ocitovat z jeho Gloss (září 1943):
„Kdežto tedy první válka světová nebyla věcí dělnictva, tuto válku pokládá zřejmě dělnictvo všech zemí za svou. A dokonce i na straně německé tvrdost odporu, někdy v útoku, nyní v obraně, jest dána především tím, že německé dělnictvo stojí doposud v podstatě za vůdci, kteří je do války přivedli; jakmile německé vedení ztratí oporu v těchto širokých masách, pak bude konec války na dosah ruky.“