Profesor Zdenko Frankenberger Daneš je můj vážený kolega z České společnosti rukopisné. Psala jsem o něm na Respekt blogu zde. V roce 1950 emigroval se svou manželkou do Německa a potom do Ameriky. Ze svých českých a amerických zkušeností zformuloval
ČTYŘI MAXIMY O SVOBODĚ A ZABEZPEČENÍ:
I. Svoboda a zabezpečení se navzájem vylučují.
II. Cena každé malé svobody je velká část zabezpečení a cena každého malého zabezpečení je velká část svobody.
III. Když obětujeme tolik svobody, že zbývající zabezpečení ji již nemůže vykoupit, brzy ztratíme i svobodu, i zabezpečení.
IV. Když máme možnost volby mezi zabezpečením a svobodou, jen ti nejschopnější volí svobodu.
Protože mě tyto maximy zaujaly, byla jsem zvědavá na bližší vysvětlení. Profesor Daneš mi poslal následující vysvětlivky, o nichž doufám, že budou zajímavé i pro čtenáře tohoto blogu:
Čerpám, pochopitelně, především ze svých vlastních zážitků a zkušeností: z doby první Republiky, z pohnuté doby československého pádu, z doby německé okupace, ze dvou let poválečných a nové ztráty svobody, z našeho útěku, ze života uprchlického, z příchodu do USA, ze života mezi michiganskými farmáři, ze zkušeností v americkém průmyslu i v kruzích akademických. A pozoruji, jak americké sebevědomí a americká sebedůvěra postupně slábnou. Každá další generace hledá víc zabezpečení a méně příležitosti k samostatnému uplatnění. Své vlastní pozorování doplňuji, jak se dá. A tak jsem došel k těm svým čtyřem „moudrostem.“ Jeden můj přítel namítnul, že to jsou tautologie. – Inu, posuďte, prosím, sama.
1. Socialismus slibuje: „Každý dle svých schopností, každému dle jeho zásluh.“ (Komunismus má „potřeb“ místo „zásluh.“) Pro jistotu nikdy neřekne, kdo posoudí, jaké jsou moje schopnosti, zásluhy nebo potřeby. Dle jakých pravidel, podle jaké škály to bude měřit. Jaké bude posuzovaný mít možnosti protestu nebo odvolání. Jak se z posuzovaného stane posuzovatel a opačně. Atd. V každém případě však takový systém musí vybudovat komplikovanou, nákladnou a neproduktivní byrokracii, která bude mít za úkol posuzovat, ohodnocovat a rozhodovat o osudu těch posuzovaných. System bude člověka živit, šatit, držet v teple a léčit, ale bude tak činit, protože ho ten system potřebuje. Sedlák krmí své koně, opatří jim ohlávky, chová je ve stáji a zavolá k nim zvěrolékaře, ale dělá to proto, že on, ten sedlák, ty koně potřebuje. Koně mají zaopatření, ale neběhají svobodně stepí střední Asie.
2. Při útěku v roce 1950 jsme obětovali všechno, co jsme měli, kromě oblečení, obutí a kola, abychom se dostali přes hranice. Nikdo nás nezval, nikdo na nás nečekal, nevěděli jsme, jak s námi Němci naloží, zda nás třeba komunistům nevrátí, a to vše za předpokladu, že se nám ten útěk povede. Naopak byli lidé, (bylo jich nepatrné procento, ale našli se), kteří už v tom svobodném světě byli, ale nestačili na něj. Nikdo jim nedal povel, sami si nevěděli rady, a tak tam, kde ostatní koukali po příležitosti, vzdali všechno a šli na československý konsulát, požádali o návrat, šli rovnou do kriminálu, ale v tom kriminálu dostali jídlo, uniformu, kavalec a hlavně povel: teď se bude vstávat, dnes budeš dělat to a to… Podle mého měřítka obětovali veškerou svobodu za minimální zabezpečení.
3. Aby člověk nějakou tu svobodu ziskal, musí něco obětovat. A když už nemá, co by obětoval, tak se té svobody nedočká. – A zase jsme u toho sedláka a těch koní: ti koně dostanou sena a ovsa potud, pokud je ten sedlák potřebuje. Ale když je potřebovat nebude, půjdou do buřtů.
4. Na krátkou dobu, přibližně v létech 1966 až 1968, měli Češi možnost opustit socialistickou Republiku, která jim sice poskytovala zabezpečení, ale Západ poskytoval příležitost. Netrvalo dlouho a bylo jasno, že tato možnost skončí. Většina lidí se raději spokojila s tím socialistickým zaopatřením, jenom ti, kdo se cítili sami sebou jisti, využili příležitosti. Ne všem se to vyplatilo. A dodnes tu jsou mezi námi lidé, kteří ad nauseam opakují své pochyby, zda odejít bylo správné nebo ne. Marně jim říkám, že napřed musí definovat, co považují za správné. Že to, co je správné dnes, nemusí být správné zítra, tudíž že by se ta správnost musela měřit podle situace tehdejší. A že změnit to nemohou ani sem ani tam, tak ať míst takového dumání zametou dvoreček, uvaří nudle, dojdou pro pivo, – zkrátka, ať z nich je užitek.
Zatím se mi nepodařilo přesvědčit je.
Přemýšlím nad tím a říkám si: je to tvrdý svět. Buď svoboda a boj o všechno, nebo život v zabezpečení a podřízenosti.
