Dovolím si zde uvést několik citátů z pojednání Emila Soboty „Protektorát státem?“, které vyšlo ve sborníku textů „Co to byl protektorát“ roku 1946. Emil Sobota byl odborník na právo, za první republiky byl úředníkem kanceláře presidenta republiky. Soubor pojednání o ústavním a politickém vývoji protektorátu napsal ještě v oné těžké době německé nadvlády a zakopal je u své chaty. Zveřejnění se nedožil, byl popraven několik dnů před osvobozením, 24. dubna 1945.
Sobotovy texty jsou psány přesným, jasným jazykem a ve stručnosti zdůrazňují to nejdůležitější pro pochopení pohnutého období naší historie.
Co tedy praví odborník? Protektorátů znalo dosavadní mezinárodní právo a praxe celou řadu. Vyskytovaly se dříve např. na Balkáně (Srbsko do r. 1878, Bulharsko do r. 1908). V době vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byly protektoráty pouze v mimoevropských oblastech: Zanzibar, Borneo, Maroko, Anam a hlavně Tunis. Protektorátní smlouva mezi Francií a bejem tunisským z r. 1881 má řadu ustanovení, která byla nepochybně vzorem pro výnos z 16. března 1939.
Všem těmto případům protektorátů bylo a je společné, že chráněný subjekt jest „státem“, byť státem s omezenou suverenitou, který „resignoval na uplatnění své vůle ve věcech zahraničních“, ale podržel právo býti subjektem mezinárodního práva. Nepřestal být partnerem státu chránícího.
Jest zajímavo, že profesor Hugelmann v úvaze, vyšlé záhy po zřízení protektorátu Čechy a Morava, pravil, že pro postavení těchto zemí, jak se zamýšlelo a jak je výnos vybavil, nejlépe by se byl býval hodil termín „vasalský stát“, jehož ale nebylo užito pro neobvyklý a nepříznivý přídech toho slova.
Německý státní sekretář Stuckart sám v knize „Neues Staatsrecht“ (vydané 13.dubna 1939), právě tak jako v článku v „Deutsche Verwaltung“ (č. 7 z r.1939) velmi rychle prohlásil, že protektorát Čechy a Morava „nespadá pod žádný obvyklý státoprávní pojem“, že jest to útvar „sui generis“ a že nemá nijakou mezinárodně právní existenci. Zatím tedy, co navenek mělo zníti jméno „protektorátu“ nadále ve své honosivosti, bylo účelno dovnitř ihned jasně vyslovit, že by bylo marno dovolávat se jakékoli obdoby na př. se Zanzibarem nebo s Anamem.
Bezprostředně po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava zaznívaly z německé strany hlasy, že protektorát bude určitým způsobem svébytný. Avšak brzy se situace změnila.
Říšský protektor jen krátce toleroval, jestliže mu protektorátní vláda předkládala různá usnesení a nařízení, v nichž se mluvilo o „státních“ účtech, „státním“ příspěvku, „státní“ a jiné veřejné službě atd. ve významu účtů, příspěvku a služby protektorátní. Již v červnu u příležitosti jednoho nařízení, obsahujícího nové zmocnění pro „státního“ presidenta, pozastavil tento titul pro Dr Háchu s tím odůvodněním, že protektorát není státem, poněvadž mu chybí kriterium státnosti, suverenita. President jest prý toliko „presidentem protektorátu Čechy a Morava“ a nic jiného. Vláda proti tomuto stanovisku protektorovu podala obšírný rozklad, v němž na řadě případů dokazovala, že existují také státy nesvrchované a že tedy argumentace pokynu říšského protektora není případná. Pokud šlo o titul presidentův, mohla se dovolati toho, že zatím vůdce sám v několika projevech vůči Dr Háchovi titulu „státní president“ použil. Výsledek diskuse byl, že titul byl posléze uznán jako osobní vyznamenání, vůdcem Háchovi propůjčené, ale protektorátu státní povaha byla definitivně odepřena. Jeho označování za stát, proměnlivé používání termínů „státní“ a „protektorátní“ jednou provždy zaraženo.
Tak tedy byl velmi záhy usvědčen právník a tvůrce výnosu Dr Stuckart státním sekretářem u říšského protektora K.H.Frankem (neboť on tehdy vydal onen pokyn vládě v zastoupení protektorově) z omylu. Ukázalo se, že přes jeho domněnku a opačné tvrzení „protektorát v rámci říše samostatným nezůstal“.
V srpnu 1939 dal říšský protektor vládě pokyn, aby se zařídila podle toho, že protektorát „ztratil svoji samostatnost“ (lépe mělo se říci, že ji podle stanoviska protektora ztratila republika, a protektorát, že ji hned od začátku neměl), čímž „pominulo“ také jeho členství ve světové poštovní Unii, a protektorátní pošta že má nadále používat v Unii zastoupení poštou říšskou. Vláda se bránila proti tomuto příkazu thesí, že protektorát, i když nemá způsobilosti k mezinárodně právním jednáním, nepozbyl své osobitosti a způsobilosti být subjektem mezinárodního práva – tedy stanovisko, jež vyplývalo z pojetí protektorátu, jak je vypracoval dosavadní vývoj mezinárodního práva (…) jež ale němečtí vykladači, i ti nejpříznivější, již v zárodku popírali. Vše ovšem nadarmo. Pochybnost o státoprávní a mezinárodní individualitě protektorátu netrvala déle čtvrt roku po jeho zřízení. Od léta r. 1939 bylo definitivně rozhodnuto proti ní.
Občas byl přesto protektorát uznán německými kruhy jako svébytný stát, například při vyšetřování masakru v Katyni byli v mezinárodní komisi také zástupci protektorátu.
Leč nešlo jenom o příležitosti takového, spíš jen propagačního významu. Protektorát jako osobitý subjekt mezinárodně-právní vystupuje též při rozvrhování jmění a dluhů Československé republiky mezi její nástupce v r. 1940. Kdyby se i při řešení této otázky bylo zachovalo zásadní pojetí, že protektorát své vlastní osobitosti nemá, byla by bývala otázka jeho sukcese v práva a povinnosti republiky zhola nepraktickou. Byla-li totiž republika rozdělena beze zbytku tak, že všecky dílce jejího území byly okolními státy, Německem, Polskem, Slovenskem a Maďarskem pohlceny, tu patrně její aktiva i passiva přešla úměrně na tyto sukcesory. Pokud tedy jde o práva a závazky, jež zbudou po vydělení kvoty slovenské, polské a maďarské, měly by prostě přejít na Velkoněmeckou říši, ať již připadají na podíl protektorátu nebo oněch územních částic republiky, které od ní byly odděleny již Mnichovem. Jest jiná otázka, do jaké míry by potom říše přenesla obsluhování těchto práv a závazků na orgány protektorátní. Ale jakožto partner s hlediska práva mezinárodního by zde, při zachování onoho zásadního stanoviska, vystupovala jedině říše jako celek.
Jenže z této jasné a logické linie Berlín uhnul, jakmile šlo o otázku materiálně tak závažnou. Říše nejprve uzavřela dohody s Maďarskem a Slovenskem, jimiž byl – způsobem pro ně velmi výhodným – určen jejich podíl ze společné mísy. Při nich byl ovšem smluvním partnerem vždy na jedné straně dotyčný stát, na druhé říše, ale dohody obsahují přesto některé články, v nichž se protektorát představuje jako zvláštní individualita. Na př. se praví, že Slovensko odevzdá určité dluhopisy nikoli říši, nýbrž protektorátu. Praví se, co dlužno rozumět majetkem „protektorátu“ atd. Po sjednání úmluv s oběma řečenými státy o jejich podílech přikročila říše k vypořádání otázky jmění a dluhů republiky, pokud jde o zbývající její kmen. Nepřevzala jej v celku, jako jediný ještě zbývající dědic republiky (když totiž po dobytí Polska byla ona nástupnická kvota, která v r. 1938 připadala na Polsko, rovněž říší převzata), nýbrž dohodou říše s protektorátem ze dne 4. října 1941 byla tato passiva a aktiva rozdělena mezi oba s ohledem na teritoriální rozdělení Čech a Moravskoslezska mnichovskou dohodou z r. 1938. Tak tedy pojednou protektorát na chvíli ožívá jako smluvní partner říše, a mnichovská dohoda, o níž v březnových dnech 1939 bylo hlásáno, že jest již vývojem překonána, tu náhle opět vstává z mrtvých, alespoň na okamžik a aspoň k jedinému účelu: aby totiž na obyvatelstvo protektorátu byla uvalena hlavní část dluhů republiky, a aby se tak stalo formou dohody, zdánlivě dobrovolné, byť leoninské. V dohodě se výslovně praví (čl. 13), že „jmění a státní dluh, jakož i ostatní závazky bývalé republiky a zemí Čech a Moravskoslezska, které na základě této dohody nebyly říší výslovně převzaty a jichž protektorát a uvedené země nebyly výslovně touto dohodou zbaveny, platí za jmění a závazky protektorátu a jmenovaných zemí.“ Protektorát tu tedy najednou je nastolen za bezprostředního generálního nástupce republiky, jako sukcesor ze zákona, z práva mezinárodního.
Tyto případy, kdy se projevila tendence přiznat protektorátu jakousi osobitost, zůstaly ovšem ojedinělými výjimkami. Jinak se setrvalo důsledně na stanovisku, že protektorát není stát, ba není ani jiná právní osobnost.
Zajímavé také je, jak se vyvinul úřad vyslance protektorátu u říšské vlády. Vyslanec nebyl členem diplomatického sboru v Berlíně, nesměl ani udržovat jakékoli společenské styky se členy tohoto sboru.
Ba později mu bylo vůbec zakázáno obraceti se ve věcech protektorátních i na ústřední úřady říšské v Berlíně, poněvadž v tom říšský protektor viděl přecházení sama sebe a jakousi kontrolu nad sebou. Tím ale právě pozbyl úřad vyslance jakéhokoli praktického smyslu, zejména když ani president neměl již práva obraceti se jeho prostřednictvím na vůdce. Do jakých malicherností se při tom často šlo, aby se význam vyslancův co nejvíce potlačil, je patrno z toho, že na zvláštní přání říšského protektora bylo zakázáno mluviti o „vyslanectví“ nebo o „úřadu vyslance“. Směla být řeč jen o „vyslanci“, aby se zdůraznilo, že nejde o instituci, nýbrž jen o osobní posici.
Tolik tedy stručný výtah z článku „Protektorát státem?“ a pro ilustraci ještě několik protektorátních známek:
(citáty Emila Soboty jsou označeny kurzívou)