Julius Enders se narodil r. 1920 v Čáslavi. Krátce poté, co začal studovat klasickou filologii (latinu a řečtinu) na Karlově univerzitě, došlo k uzavření českých vysokých škol. Totálnímu nasazení do Říše se vyhnul, protože se mu podařilo dostat místo učitele němčiny. Po válce vysokoškolské studium dokončil a uzavřel doktorátem r. 1948. Tehdy ještě mohl obhájit disertaci na téma „Boží vůle a individualismus v Aischylově tragédii“.
Klasická filologie na školách skomírala, proto mu bylo přiděleno místo na učňovské škole. Učil hlavně češtinu a dějepis. Na počátku padesátých let se oženil a vstoupil do katolické církve. Pro člověka plného ideálů tehdy nebylo jednoduché zastávat učitelské povolání. Julius Enders se nechtěl jen tak podřídit požadavkům shora. Osud jej dostihl, byl zatčen.
Na veřejný proces v Jeseníku r. 1953 se sjelo na 300 učitelů, pracovníků školské správy a odborářů. V přelíčení bylo dokazováno, že Enders neučil podle nových učebnic a osnov, protože byly v rozporu s jeho „krajně buržoazním, protivědeckým nazíráním“.
Učitelské noviny napsaly: „Vědomá a záměrná sabotáž výchovy dr. Enderse se projevila na mládeži, která mu byla svěřena. Vléval obratně do mladých duší, které ještě nedovedly rozpoznat záludné methody nepřítele, jed nedůvěry a pochybnosti. Nevychovával z nich přesvědčené bojovníky za mír a socialismus, nepřipravoval je pro šťastný život v socialistické společnosti, ale vychovával z nich lidi rozpolcené, hnal je do konfliktů a neštěstí.“
Během přelíčení Enders přiznal kovaným soudruhům, že nehodnotí kladně husitství, že považuje konec 19. století za vyvrcholení dějin českého národa, a proto nazývá 28. říjen 1918 dnem hrozného nesmyslu. Doznal také, že věří na zázraky, „ježto jsou zjišťovány přísně komisí, která je jmenovaná papežem v Římě.“
Soudruzi to ohodnotili na sedm let. Později byl trest snížen, takže Enders strávil v „nápravném zařízení“ tři a půl roku. Pracoval na stavbách, v kamenolomu, v dolech na Jáchymovsku a Příbramsku a na dalších místech.
Vhled do svých tehdejších myšlenek nám otevřel v básni Amnestie:
Amnestie
Když vešli „tajní“ k panu presidentu,
zří, jak v té komoře,
v níž stonal, má už zataženou plentu
a nožky nahoře.
I do ledničky vsunuli ho zatím
a zapojili proud
a vláda radila se – já to zkrátím:
jak prasklý článek skout.
Má schůze dlouhý ohon, hlavu malou
a na tom ocase
stál problém, lze-li říci: „Chlapi, alou,
nám nejste k okrase!“
Tak amnestie před námi se kuklí
a hned zas uniká
a potřešťuje i ty chytré mukly
a řádí panika.
I cikán z Uher, věře různým bludům,
zdít přestal s námi dům
a bzdil naň: „amnesťa i nášup tudum,
brigáda nemptudum.“
„Když půjdu domů, olíži ti kyčel“,
druh druhu v sázce prál.
Už jist byl prohrou, jazyk mu jen fičel.
Pak chlapík seděl dál.
Tlach ještě rostl stykem s civilisty
a získal výztuhu,
když přiletěl z nás jeden: „Je to jistý,
von řek mi „soudruhu““.
V střed tábora teď úderníci nosí
kůl, prkno, desky, trám
a po nocech tam vyrůstalo cosi,
že radost svitla nám.
V těch dřevech jistě páni „příslušníci“
chtí být jak na trůně.
Též schody vedly tam – ne k šibenici,
leč pouze k tribuně.
(Teď půjčil jsem si od toho, s nímž kdysi
jel žandarm do Tyrol.
Mám Karla rád, ač sotva kdy se smísí
s mou točnou jeho pól.)
Tak praví, leví, střední, tencí, tlustí,
blb, mudřec jakby smet,
ctní s lotry prou se, zda nám zákon spustí
pět nebo dvacet let.
Jen Hanys mlčel po svém zvyku starém,
Stach pln byl chmurných tuch
a Gustík děl, jsa zlehka hnut tím varem:
„Snad pomůže nám Bůh“.
Však jeden smýšlel jinak. Pravil Jiří:
„Nás vězní zášť i strach
a ten, kdo z našich optimismem hýří,
se stápí v prázdných snách.
Spíš se zloději, smilníky a vrahy
se smíří režim náš.
Jak Jerusalemu, tak pánům z Prahy
vždy blíž je Barabáš.
Snad někdo z nás se s amnestií sveze,
až prohlásí náš stát:
už bez obav, ač nejste na řetěze,
lze krev i pot vám ssát.
My v trucu jsme již svlékli šedá saka
a sekli s krumpáči.
On s patronem svým dále tloukl draka,
jen zbraní jinačí.
Vždy cihly s maltou dal si vyvézt vrátkem,
ať pálil žár neb mráz,
zdil, s druhem svačil v odpočinku krátkém
a do práce šel zas.
Až nastal den, kdy první z našich pánů
sud dal si pod střevíc.
Už řečniště se všechněm vymklo z plánů,
to další ještě víc.
Máj – podle šlágru – změnil se nám v leden,
když přečteno pár jmen.
Ó hrůza: z „politických“ ani jeden
tu není uveden.
Marš na směnu! Paf byli jsme z té pumy
jak ostrov Bikini.
Náš parťák vypil za větrem dva rumy
a sehnal noviny.
Tam psáno je, že Themidiny váhy
jsou zatrachtilá věc,
leč loupežníky, smilníky a vrahy
lze převychovat přec.
Však my že zvlášť jsme nebezpeční tvoři
a zvláště odporní.
Prý lesník dřív, než hmyz mu stromy zmoří,
část chorou odkorní.
a pálí, ač to bolí… víc těch žvanců
k nám vyplil pro radost
kýs výlupek všech hradních pánů Franců
a vládní vrtichvost.
Byl krásný máj – a svět byl divně spleten.
V nás chvěl se seismograf
a s nebe smál se Foibos jako kretén,
mrak neskropil mu háv.
Což o vítací květy! Dost jim vláhy
žen našich skytl zrak.
Vznět, barvy, vůně vyprchaly záhy
a zmlkl Keatsův pták.
Vlast naše luzná měla tolik citu,
že nechala nás být.
Jen zesílila svoji simplicitu
a pracovní byl klid.
Však Jiří míchal, vozil zdivo vrátkem,
ten divný stávkokaz.
Zdil, s druhem svačil v odpočinku krátkém
a stroj si spustil zas.
Tak jeden světec ve Španělích kdysi
– jsa ještě hodně mlád –
sem tam si běhal. Z moudrých mužů směsi
kdos odvážil se ptát:
„Co dělal bys, když věděl bys, že v chvíli
tu bude Kristus král
v den soudný?“ Odvětil jim hošík čilý:
že dál by si hrál.
Básně doktora Enderse jsem četla až po jeho smrti, v roce 2005. Komunismus byl pryč, vzpomínky na lágry se propadaly stále hloub do zašlé minulosti. Staré protesty ztratily na významu. Kdybych měla tu odvahu (a kdyby ještě žil), řekla bych mu: pane doktore, měl jste víc psát o řeckých hrdinech. Nebo o vašem oblíbeném Karlu Mayovi, nebo o středověkých světcích. Bylo by to krásné. Komunistický režim vám zničil život, ale neměl jste pouštět zlo doby do svých básní.
Po padesáti letech se to lehce radí.