Reklama
 
Blog | Dana Mentzlová

Vzpomínání na Chorvatsko

Země chorvatská je pro mě dosud málo známá a exotická. Letos jsme navštívili řídce osídlené pobřeží mezi Senjí a Zadarem. Je to neúrodná kamenitá země, která se nepodobá ničemu, co známe u nás ve vnitrozemí. Ubytovali jsme se ve vsi Cesarica, v malém domku nedaleko mořské zátoky.

Kraj spadající k moři je kamenitý, porostlý občasnými nízkými stromy, keři a trsy trávy. Na vyšších strmých svazích jsou i lesíky, směrem k moři vegetace ubývá. Přes mořskou úžinu je na obzoru vidět ostrov Pag, což je úplná měsíční krajina, holé skalnaté svahy spadající do moře.

IMG_20150724_101548

Protože se s manželem zajímáme o terraformaci Marsu, hned jsme viděli, že ostrov Pag je ideální tréninková plocha. Tady by si vědci mohli zkoušet, jak zúrodnit pustinu. A bydlet u toho můžou pohodlně v civilizaci a ještě se koupat v moři.

Na procházce po okolí jsme viděli pomník partyzánům, nyní zpustlý. Dříve prý u něj vlály vlajky, jak vzpomíná manžel, který byl v Cesarici před 30 lety. Za pomníkem je pěkný hustý lesík s nízkými borovicemi, ohrazený zídkou. Půda v lesíku je pokrytá trávou a suchým rostlinným materiálem. To dokazuje, že ve zdejším suchém podnebí se lesík udrží, ale proč jsou venku za zídkou jen roztroušené stromy a keře, uchycené tu a tam v moři kamenů? Snad tu působí nějaká stáda, spásající mladé stromky?

IMG_20150719_174650

I na místním hřbitově jsou pěknější a vyšší stromy, než ve volné krajině za jeho zdí. Nad hřbitovem se místní obyvatelé pokoušeli o zahrádky. Ty jsou nyní zpustlé, vlastně k nim nevede ani pořádná přístupová cesta mezi kamením. Lépe vypadají zahrádky přímo ve vesnici u domků, kde se pěstují vetšinou fíkovníky a vinná réva.

Půda u domku, kde jsme se ubytovali, je hnědočervenavá, promísená drobnými kamínky. Nepodařilo se nám zjistit, jestli majitelé mají kompost. Když jsme paní domácí dali slupky od melounu, s úsměvem poděkovala, ale neprozradila, co s tím udělá. Každopádně žádnou popelnici na bioodpad jsme neviděli.

Ubytování bylo příjemné, dva pokoje zařízené starým nábytkem, který nevypadal jako staré krámy, ale jako stylový starožitný nábytek. Takhle bych chtěla umět zařizovat pokoje. Koupelna byla moderní a to nás opět vracelo k tématu vody v krajině. Manžel vyprávěl, jak tu byl s rodiči na dovolené, v téže vesnici o pár domů dál. Obyvatelé měli pod domkem velkou nádrž, kde celou zimu schraňovali vodu. V létě si turisté vodu sami čerpali kbelíkem, uvázaným na provaze. Nalili si vodu do lavoru a tak umyli nádobí. Sprchování každý den si tehdy nemohli dovolit.

V nedalekém městečku Karlobag dokonce mají historickou nádrž o průměru 6 metrů a objemu 180.000 litrů. Nádrž je v místním kapucínském klášteře a zabezpečovala potřeby zdejších obyvatel během 300 let.

Chorvaté tedy mají zkušenosti se šetřením vodou a stejně se neubránili moderním architektům. Šli jsme za vesnicí procházkou podél nově vybudovaného kamenného koryta, které tu má svádět vodu z hor. Hladké, co nejrovnější koryto bez jediného jezírka tu teď odvádí dešťovou vodu co nejrychleji do moře. Hlavně aby se snad nestačila zasáknout mezi kameny k těm stromkům, které tu kolem přirozených terénních koryt rostou hustěji.

Ano, byli jsme z toho poněkud rozčileni. A snad k našemu znepokojení přispěl také fakt, že v malé vesnici Cesarica nebyl jediný otevřený obchod, ani stánek se zmrzlinou. Jen večer se objevil automobil se znělkou Family Frost. Turistů tu ovšem bylo celkem dost. Srovnávali jsme s vesnicí v Čechách, kam jezdíme na chalupu a která má rovněž asi 100 obyvatel. Tam také několik let nefungoval obchod, v poslední době se tam však objevil šikovný Vietnamec, prodává i o víkendu, má dokonce chleba a už se u něj zastavují i lidé z okolních vesnic. Kolemjdoucí maminky u něj kupují dětem nanuky, jiní obyvatelé sedávají u stolu před krámem u piva. Moře tam ovšem není a turisté také ne. Je pozoruhodné, jak jeden Vietnamec dokáže pozvednout kvalitu života v malé obci.

Naštěstí jsme byli vybaveni konzervami. Manžel totiž nečetl opovržlivé řeči na internetu o Čecháčcích, kteří si všude vozí konzervy, a nakoupil zásoby, jak byl zvyklý. Za několik dní jsme se pak přestěhovali do větší vesnice Ribarica, kde obchod byl. Našli jsme také stánek s pečivem, který funguje od 8 do 12 hodin. Na stánku visel obrázek, který nám připomněl, že v Chorvatsku jsou registrační pokladny. Zákazníci jsou povinni vzít si účtenku. Možná zrovna kvůli téhle buzeraci byl jediný obchůdek v Cesarici zavřený a zpustlý.

Kromě krásného moře jsme se těšili, že navštívíme vesnici Smiljan, kde je rodný dům Nikoly Tesly. Dům je malebně položen v rovinaté krajině pod lesem, stojí o samotě vedle pravoslavného kostela. Otec Nikoly Tesly byl nejprve důstojníkem a potom knězem. V expozici vytvářejí odpovídající atmosféru také ukázky bohoslužebného zpěvu. Texty jsou v chorvatštině a v angličtině, na náš vkus obsahovaly příliš mnoho, jak se dnes módně říká, kontextu. Patříme mezi ty, kteří si dovedou představit, jaké světové události se odehrály v jakém roce, a stačily by nám pouze informace, které se týkají Tesly.

Expozice byla částečně technická, měla ukazovat některé elektrické jevy. Rádi bychom viděli vysvětlení některých principů, abychom jen nedělali „jé“, ale též si osvěžili vědomosti. Po investicích, které jsou zde vidět, se tu rýsuje případný zárodek IQ parku. Mají tady také nový promítací sál. Co tu (zatím?) nemají, je občerstvení, což nám moc nevadilo, protože jsme měli namířeno do blízkého města Gospič.

Memorijalni-centar-Nikola-Tesla-Smiljan

Dělali jsme si chutě na ryby, bohužel zdejší restaurace nabízely hlavně hamburgery a čevapčiči. Našli jsme pěknou restauraci a objednali si tedy, co bylo k dispozici. Ryby jsme nakonec koupili v Lidlu a usmažili na improvizovaném friťáku. Chutnalo nám výborně.

Po dalším dnu plném koupání v čisté modravé vodě a „špekáčkování“ na sluníčku přišla v noci bouřka. Chladnější počasí se hodilo k výletu trajektem na ostrov Pag. Dcera si užila zejména frontu na trajekt, protože prý před námi čekali nějací hezcí kluci. Řekla nám to až dodatečně, takže jsem je nemohla sama posoudit. Při plavbě na moři jsem u jedněch turistů poprvé viděla tyč na výrobu selfíček, což je taková tyč, na kterou si připevníte mobil, abyste mohli fotit sami sebe.

Pak jsme viděli měsíční krajinu zblízka. Za terénním hřbetem už byla i zeleň, která se pomalu měnila v pastviny. Civilizace houstla, až jsme se najednou motali v úzkých jednosměrkách městečka Novalja a nad námi se tyčilo obrovské nákupní centrum. Zaparkovali jsme na rušném nábřeží, plném restaurací a krámků. Proplétali jsme se mezi lidmi k městskému muzeu a žasli, co je tu lidstva. Přijíždějí sem prý hlavně mladí lidé, kteří se večer baví na diskotékách a v klubech.

V muzeu města Novalja je nejzajímavějším objektem římský akvadukt. Je to podzemní chodba dlouhá 1043 metrů, vysekaná v kameni. Můžete se podívat dovnitř, ale není možné vstoupit. Akvadukt za vlády Římanů vedl vodu z krasové oblasti do obce pro potřeby obyvatel a výroby a pro zásobování lodí. Na konci antiky upadl do zapomnění. Znovu se krátce používal na začátku 20. století. Nyní slouží pouze jako turistická zajímavost.

Ve městě Novalja jsme našli i několik stánků s ovocem a koupili si místní víno. Aspoň to. Manžel se těšil na ovoce, ale nějaké pěkné zralé nektarinky nebo meruňky se nám bohužel během týdenního pobytu nepodařilo koupit. Nektarinky, které prodávají v Karlobagu, jsou tvrdé jako u nás.

Nicméně náš celkový dojem z dovolené je pozitivní. Odpočinek, koupání, viděli jsme hodně věcí a při odjezdu jsme zahlédli i pastýře se stádem. Ovce a kozy se pásly mezi stromky na strmém kamenitém svahu.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama