Z Ercolana vyjíždějí denně autobusy s turisty na Vesuv. Nejdřív ale chceme vidět vykopávky, či jak se zde říká, „scavi“. Jdeme dolů hlavní ulicí. Po návštěvě Neapole si připadám jako v jiném světě. Vždyť tohle je úplně normální, upravené městečko!
Ulici lemují různé obchůdky. Výlohy se zbožím. Téměř na chodníku stojí vitrína s různým pečivem. Na rty se mi derou výkřiky: Tady mají obchody! Tady mají zboží! Tady si nežijou špatně! Na náměstíčku dokonce jakási babka prodává ovoce, hned si kupujeme broskve a víno. Babka poctivě váží, ale řekne si okrouhlou částku. Tak dejme tomu.
Hledíme shora na vykopané římské domy. Hrubé zděné kostky bez střech, jen tu a tam s novou střechou. Po straně řada vznosných sloupů. Antické město leží na dně obrovské jámy. Nahoře těsně nad vysokým svahem se tyčí normální obytné domy jako nad propastí.
Sejdeme dovnitř. Otázka zní, jak si Herkulaneum prohlížet? Inu, Herkulaneum se prohlíží tak, že se prolézá jeden barák za druhým. Chodí se bez průvodce, takže si chvíli připadám jako malé děti, když prolézají nějaké sutiny.
Jdeme po ulici dlážděné velikými kameny a můžeme vstoupit do všech domů, jak se nám zamane. Jsou tu chudé domy s holými kamennými zdmi i prostornější paláce, uvnitř s malbami na omítce a barevnými mozaikami, s bazénky na dešťovou vodu. Téměř vše je přístupné, každému vlezeme až do ložnice. V zastřešených místnostech je trochu šero, nejsou tu okna.
Je zde zachován celý organismus města. Mužské a ženské lázně. Palác vládce. Obchody – to jsou kamenné pulty, ve kterých jsou zabudovaná hrdla velkých hliněných nádob na obilniny a luštěniny. Zahrada se zakrslými jabloněmi, stromy ani jablka ovšem nejsou původní.
Ale stejně je divné, že je město prázdné a bez života. Něco by se tady mělo dít. Když sedím a oddychuji na kamenné lavičce, zdá se mi, že stačí chvilka a stane se tu nějaký příběh. Objeví se postavy, jako v povídce Gradiva, kterou zmiňuje Sigmund Freud.
Slunce začíná pražit, ulice se rozpalují a musíme ještě vylézt z jámy nahoru do nového Ercolana a podívat se na Vesuv. Tedy vzhůru.
Všechny plakáty slibují, že autobus jede až nahoru ke kráteru, ale nenechte se mýlit. Pod vrcholem je velké parkoviště, u něj bouda se suvenýry (kde se platí vstupné) a od boudy jde každý pěšky pěkně do kopce. Pro unavené maminky to není žádná legrace. Děti jsou ještě čilé, ty to vyjdou.
Zatímco tatínek uvažuje nad výší vstupného, maminka (to jsem já) s obavou hledí do vrchu, kde si vyšlapují turisté, jako by se nechumelilo. Někteří si půjčují silné klacky coby hole. A už kráčejí po hromadě štěrku bez hlíny a jediné rostlinky.
Nahoře je prostě díra do země. Ani stopa kouře. Solfatara byla opravdu lepší. Lépe je dívat se na druhou stranu, na moře a na Neapol shora. A užívat si pocit hrdosti, že jsme na Vesuvu. Konec konců, na Vesuv kdysi vylezl i František Palacký.
