Reklama
 
Blog | Dana Mentzlová

Třicetiletá válka – III.

Po bitvě na Bílé hoře pokračoval boj Friedricha Falckého a jeho spojenců proti domu Habsburskému a císaři Ferdinandu II. mimo území Čech. Ve Slezsku působilo vojsko knížete Jana Jiřího Krnovského, k němuž se připojili čeští a moravští emigranti, vyhnaní ze země represemi, například Ladislav Velen ze Žerotína a Václav Bítovský z Bítova. V Německu bojoval ve službách Friedricha Falckého vévoda Kristián z Braunschweigu.

Začátkem roku 1621 obsadilo vojsko španělských Habsburků Dolní Falc. V důsledku této porážky Protestantská unie ukončila svoji činnost. Na podzim obsadila vojska Katolické ligy Horní Falc a dovršila tak vítězství nad Friedrichem Falckým, sídlícím tehdy v Haagu.

Katolíci postupovali dál a zmocňovali se dalších území. Poměry v Říši konečně začaly znepokojovat i Francii a Anglii. Po spletitých jednáních uzavřely r. 1625 spojenectví Anglie, Nizozemí, Dánsko, dolnosaská knížata a Friedrich Falcký. Tato protihabsburská koalice spoléhala na pomoc Francie, Sedmihradska a Osmanské říše. Vrchním velitelem koaliční armády byl jmenován dánsko-norský král Kristián IV.

Dánsko se o konflikt zajímalo již od r. 1621 a ještě před bitvou na Bílé Hoře poskytlo Friedrichu Falckému finanční výpomoc. Dánsko si od války slibovalo, že upevní svou moc v severním Německu a posílí své pozice v obchodu na Baltském moři.

Reklama

Protestantská vojska pod velením dánského krále Kristiána IV. a hraběte Mansfelda se střetávala s vojskem Katolické ligy generála Tillyho a armádou císaře Ferdinanda II., kterou vybudoval Albrecht z Valdštejna. Brzy se ukázalo, že nikdo nemůže čelit Valdštejnově armádě, jež se zakrátko rozrostla na více než 100.000 mužů. Tak velkou armádu před tím nikdo nedokázal postavit.

Albrecht z Valdštejna, vévoda frýdlantský, početné vojsko nejen shromáždil, ale dokázal je vyzbrojit, uživit a řídit. Co nejvíce potřebného vybavení dal vyrábět na svém panství. Namísto dosavadního rozptýleného opatřování výzbroje a výživy se vše mělo zabezpečit hromadně. Zřídil manufaktury na výrobu uniforem a obuvi, i na výrobu střelného prachu. V Raspenavě a Vrchlabí měl železárny, jež dodávaly zbraně, dělové koule, lopaty, podkovy, hřebíky a další předměty.

Frýdlantské vévodství dodávalo armádě obrovské množství obilí a chleba. Když množství nestačilo, nakupoval Valdštejnův bankéř Jan de Witte obilí od majitelů velkých panství. Zboží se sváželo povozy do Litoměřic a Děčína a odtamtud se přepravovalo na vorech po Labi. Protože zásilky nestačily, Valdštejn byl nucen nakupovat zbraně a potraviny po celém Německu a také v Itálii, Polsku a Švýcarsku. Nákupy pro Valdštejna obstarával Jan de Witte, nizozemský obchodník kalvínského vyznání. Měl kontakty ve všech významných obchodních centrech Evropy, takže všude dostával potřebné úvěry, které pak proplácel na veletrzích ve Frankfurtu nad Mohanem, v Lipsku, ve Vídni a v Linci.

Peníze získával Valdštejn z kontribucí, které musely platit obsazené země a města. K tomu platila jiná města za to, že byla od ubytování vojska osvobozena. Další příjmy měl z konfiskací na obsazeném území. Jednou řekl Valdštejn pregnantně, že „válku musí živit zase jen válka.“

Další část nákladů hradil císař Ferdinand II. z daní, jež vybíral ve svých dědičných zemích. Jelikož náklady na žold, výzbroj a obživu armády byly obrovské, dlužil císař Valdštejnovi obnos, který nemohl nikdy splatit. Proto dal Valdštejnovi knížectví zaháňské ve Slezsku a roku 1628 mu dal Meklenbursko jako zástavu, než bude moci zaplatit všechny dlužné výdaje.

Valdštejn vítězně táhl Německem, vypudil dánskou armádu, obsadil část baltského pobřeží s městy Rostockem a Wismarem i části dánského území v Holštýnsku a Jutsku. Úspěšný vojevůdce byl jmenován admirálem Atlantského a Baltského moře. Rakouským a španělským Habsburkům (kteří měli v rukou Belgii) se rýsovala možnost obchodního využití Baltského moře. Nebyli sami, kdo po oslabení Dánska toužili po nadvládě nad Baltem, zvané dominium maris baltici. Na severu nabíral sílu další soupeř se zájmem o výnosný baltský obchod – Švédsko.

Mezitím chtěl císař využít své výhodné pozice v Německu, která plynula z přítomnosti obávané Valdštejnovy armády. Dne 6. března 1629 vydal restituční edikt, podle něhož měl být navrácen katolické církvi veškerý majetek, který jí byl zabrán po takzvaném pasovském kompromisu z r. 1552 protestantskými knížaty a městy. V protestantských biskupstvích byli opět nastoleni katoličtí preláti. Katolickým vrchnostem bylo dovoleno vyhánět své nekatolické poddané. Restituční edikt vyvolal prudký nesouhlas všech postižených.

Na sněmu Svaté říše římské národa německého roku 1630 došlo k obratu. Jednací program měl několik bodů, z nichž poslední zněl: Měl by být zaveden lepší pořádek v armádě a ve vojenství vůbec? Jednání začalo právě tímto bodem a rozebíraly se stížnosti na Valdštejna. Zejména Maxmilián Bavorský, který nelibě nesl Valdštejnův vzestup, kritizoval jeho armádu, jež zatěžovala německé obyvatelstvo kontribucemi a řáděním vojáků i důstojníků. Císařská armáda, jako všechny armády v této válce, pustošila zemi, kde pobývala, i když zrovna nebojovala.

Císař byl nátlakem kurfiřtů donucen k ústupkům. Odvolal Valdštejna z velení armády a nařídil snížení stavu vojska. Albrecht z Valdštejna se roztrpčeně stáhl na své frýdlantské panství. Ale nešlo jen o osobní pocity. Sesazením z funkce přišel o příjmy z kontribucí. Pro jeho finančníka Jana de Witte to znamenalo těžkou ránu, protože dlužil armádním dodavatelům milionové obnosy. Jan de Witte neunesl situaci a spáchal sebevraždu ve svém domě v Mostecké ulici v Praze.

Švédové mezitím neotáleli a v době konání říšského sněmu se vylodili na poloostrově Usedom. Několik dní před odvoláním Valdštejna uzavřeli dohodu o spojenectví s panstvím Magdeburským, Brémami, vévody meklenburskými a hrabětem hesensko-kaselským. V lednu 1631 pak podepsali dohodu s Francií. Vstup katolické Francie do války na straně protestantského Švédska znamenal, že se válka mění z náboženského konfliktu na politický. Francie se zavázala platit Švédsku ročně 400.000 říšských tolarů na udržování žoldnéřské armády.

Zanedlouho se připojilo ke Švédům i Sasko. Kurfiřt Jan Jiří Saský se přes své luteránské vyznání dlouho snažil být s císařem zadobře, ale nedávno vydaný restituční edikt nebyl ochoten připustit. Spojená saská a švédská vojska zvítězila v září 1631 nad císařskou armádou, vedenou generálem Tillym, v bitvě u Breitenfeldu nedaleko Lipska.

Měsíc poté Sasové přitáhli do Prahy. Císařští opustili Prahu bez boje, jakmile zvědové přinesli zprávu, že se blíží nepřítel. Skoro všichni místodržící odjeli do Budějovic. Pražští měšťané marně prosili velitele pražské posádky dona Baltazara de Marradas, aby zachránil město před plundrujícím vojskem. Marradas přes sliby utekl i se svými vojáky z Prahy.

Se Sasy se vracela do vlasti velká skupina českých emigrantů a ujímala se opět svých bývalých statků a domů. Byl to např. Jindřich Matyáš Thurn, Václav Vilém z Roupova, Ladislav Velen ze Žerotína a další. Pokusili se zorganizovat samosprávu, konala se volba nových direktorů. Novým direktorům však nebylo dovoleno ujmout se vlády. Kurfiřt saský nehodlal emigranty podporovat, ani se k nim neodvážil hlásit. Trval na dodržení kapitulační smlouvy s Prahou, zaručující dosavadním úředníkům, že zůstanou ve svých úřadech.

Jan Jiří Saský nechtěl znesnadnit opětovný smír s císařem Ferdinandem II., a proto ani nedovolil protestantům obsadit kostely, jichž se domáhali. Podle kapitulační smlouvy kláštery a koleje měly zůstat při dosavadních výsadách a duchovní neměli být odtud vyháněni. Selský lid na venkově byl vzdálen takové diplomacie, bouřil se a pronásledoval katolické kněží a mnichy, kteří se v minulých letech chovali násilně a bezohledně.

Zároveň saské vojsko pustošilo zemi. Žoldnéři se v Praze chovali jako v každém jiném obsazeném městě. Ubytovali se po domech pražských měšťanů a na obyvatelích žádali potraviny, píci pro koně a další potřebné věci, včetně svíček a dřeva na topení. Ničili zařízení domů, odnášeli i táflování a kování. Oloupení obyvatelé mizeli z města, až bylo v Praze několik set domů prázdných. Vedení saské armády kromě toho požadovalo od města velkou finanční částku jako kontribuci.

Emigranti se hrozili, že cizí pomoc jim více škodí, než slouží. Tušili, že nová situace dlouho nevydrží. Měli aspoň čas provést důstojný smuteční obřad za pány, popravené roku 1621. Jejich lebky byly sňaty z věže u Karlova mostu a po obřadu v Týnském chrámu pohřbeny na tajném místě, aby nikdo nerušil jejich klid. Od té doby lebky nebyly nalezeny.

Katastrofální ústup císařských vojáků a rychlé pronikání Švédů do Německa jasně ukázalo dřívější užitečnost Valdštejna a císař se proto rozhodl požádat ho o pomoc. Valdštejn byl znovu ochoten postavit armádu. V krátké době naverboval po celé Evropě 100.000 mužů.

Kurfiřt Jan Jiří s předstihem opustil Prahu, přičemž vzal s sebou do Drážďan části rudolfinských sbírek. Saské vojsko ještě před odchodem plenilo a odneslo si i obraz Panny Marie staroboleslavské, který byl později draze odkoupen zpět.

Valdštejnovo vojsko vniklo do Prahy také pomocí kapucínů v Loretě, kteří vylámali kus hradby u svého kláštera. Zbylé saské pluky se krátce bránily. O měsíc později byly téměř celé Čechy opět v rukou císaře. Zvláštní konfiskační komise stíhala provinilce, kteří se zapletli i nezapletli se Sasy. Komise pracovala horlivě, protože statky odsouzenců měly připadnout Valdštejnovi na zaplacení útrat vojska.

Zanedlouho se Valdštejnova armáda střetla v bitvě u Lützenu se švédskou armádou, vedenou králem Gustavem Adolfem. Na obou stranách zahynuly tisíce vojáků. Obě strany ustoupily, takže nebylo možné určit vítěze. Na švédské straně však padl král Gustav Adolf, schopný vojevůdce, což znamenalo velkou ztrátu. Valdštejn obdržel blahopřání od císaře, od papeže, od polského krále a od mnoha jiných významných osobností.

Jeho armáda se pak přesunula do Lužice a Slezska. Následující události zkoumali historikové velmi podrobně, div ne pod drobnohledem. Události se přesto vymykají jejich kontrole. Mezi českými emigranty a Valdštejnem vznikly kontakty, o kterých se hovořilo jen potajmu. Jednalo se o přechodu Valdštejna a části jeho vojska na stranu protestantů. Do věci byli zasvěceni i švédští a francouzští diplomaté. Jako odměna za přestup byla vojevůdci nabídnuta česká koruna, uvolněná po nedávné smrti Friedricha Falckého.

Tato jednání byla později hodnocena jako velezrada. Nakolik Valdštejn skutečně chtěl přejít na druhou stranu, zůstává zahaleno v mlze. Psal málo a při psaní se vyhýbal ožehavým otázkám. Jednání vedl pouze přes prostředníky a je přirozené, že jejich pozdější výpovědi byly účelově změněny. Z jeho činů neplynulo nic jednoznačného. Jelikož se otevřeného přestupu neodvážil, zůstává velký prostor pro dohady.

Váhavý a neurčitý Valdštejnův postup nakonec vyvolal nedůvěru u obou stran. Císař Ferdinand II. jej zbavil vrchního velení svých armád a vydal patent, že je třeba se Valdštejna zmocnit „zajetím nebo zabitím“. Bývalý vojevůdce byl s trojicí svých věrných zavražděn 25. února 1634 v Chebu. Po zabitých zbyl obrovský pozemkový majetek, jenž byl rozdělen mezi zasloužilé generály, plukovníky a úředníky, vesměs cizince.

Císařská armáda se spojila se španělskou armádou a společně porazily Švédy a Sasy v bitvě u Nördlingen. Zdrcující porážka připravila Švédy o množství žoldnéřů a vypudila je ze strategické pozice v jižním Německu. Protestantské říšské stavy, jež měly spojenectví se Švédy, také utrpěly velké ztráty a mnozí jejich představitelé hledali usmíření s císařem.

Došlo k němu v květnu 1635 v Praze podpisem tzv. pražského míru. Císař Ferdinand II. slíbil, že pozastaví platnost restitučního ediktu na 40 let a tím ho prakticky odsunul do zapomnění. Sasko obdrželo na usmířenou Lužici, kterou mělo dosud v zástavě. K pražskému míru se připojila téměř všechna říšská knížata kromě Bernarda Sasko-Výmarského a landkrabata z Hessen-Kasselu. Říšští zeměpáni neměli mít v budoucnu své vlastní armády. Jejich vojenské síly se měly spojit v jednu říšskou armádu.

Jenže to se nelíbilo Francii, a proto válka pokračovala.

 

Poznámka:

Čeští exulanti jen trpně nečekali, jak se válka bude vyvíjet. Mnozí působili jako vojáci a důstojníci v cizích armádách: dánské, saské a švédské. Nemám o jejich činnosti bližší informace, proto zde uvedu jen jména. Ve švédské armádě měli hodnost generálů: Zdeněk hrabě z Hodic, Václav Ferdinand Sádovský ze Sloupna, Volf Colona z Felsu, Bedřich Sobětický ze Sobětic, Karel Robmhap ze Suché; hodnost plukovníků: Jaroslav Kinský, Václav Čabelický ze Soutic, Adam Berka z Dubé, Jindřich Bedřich ze Štampachu, Matěj Jizbický, Václav Záborský z Brloha, Jindřich Pětipeský z Chyš, Mikuláš z Těchenic a jiní.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama