Reklama
 
Blog | Dana Mentzlová

Nové vydání Rukopisů

 Česká knižnice je edice nejvýznamnějších českých literárních děl od nejstarších dob do konce dvacátého století. Jejím úkolem je knižně vydat základní fond českého písemnictví a dotiskovat případně knihy tak, aby byly stále dostupné. V loňském roce vyšly v České knižnici Rukopisy královédvorský a zelenohorský.

Rukopisy připravil k vydání PhDr. Dalibor Dobiáš, Ph.D, pracovník Ústavu pro českou literaturu, oddělení pro výzkum literatury 19. století.

Kniha začíná novočeským převodem Rukopisů od Kamila Bednáře. Ačkoli Bednářův převod vyšel již r. 1961, zůstává zatím nejlepším způsobem, jak neznalému čtenáři přiblížit Rukopisy v současné češtině. Zejména je nutno ocenit jeho zvukovou stránku, tedy že text umožňuje plynný hlasitý přednes, co nejvíce podobný originálu.

Následuje původní staročeský text Rukopisů (v současném pravopise), doplněný vždy na vedlejší stránce novočeským převodem Václava Hanky z r. 1818 a 1824. Při srovnávání je dobré si uvědomit, že Hanka mnohdy překládal Rukopisy „otrocky“, aniž by hledal současný výraz (viz známý příklad „chmúráše sě tuča po vsěm nebi“, Hanka: „chmourala se tuče po všem nebi, Bednář: „zachmuří se mračny celé nebe“.)

Vydání je doplněno obsáhlým komentářem Dalibora Dobiáše a slovníčkem staročeských výrazů. K otázce stáří Rukopisů se zde dočteme, že od 80. let 19. století vědecká obec v širokém konsenzu středověký původ Rukopisů odmítá a datuje obě památky do poloviny prvního desetiletí 19. století, doby krátce předcházející jejich nálezu. Za otevřenou otázku považuje Dobiáš autorství Rukopisů. O přírodních vědách soudí, že se jim „nepodařilo přinést důkazy, že RKZ vznikly dříve než na začátku 19. stol.“

Komentář si neklade za cíl polemicky rozvádět jednotlivé argumenty pro stáří nebo padělanost Rukopisů. Odkazuje zde na podrobnější literaturu. Autor ve zvláštní kapitole pojednává o jazyce Rukopisů a pak shrnuje historii Rukopisů od nálezu r. 1817 přes spory o jejich pravost až do současnosti.

Tento přístup, jak se domnívám, neprospívá tomu, aby si čtenář vytvořil přehledný obraz rukopisného sporu. Jednak není snadné porozumět složitějším souvětím, někdy s nečekanými vsuvkami, i když znáte hlavní fakta kolem Rukopisů. Dále, informace z různých oborů jsou rozptýleny v textu, podle toho, ve kterém roce zrovna byly aktuální.

Poměrně málo se dozvídáme o chemických průzkumech Rukopisů. Cordův průzkum RZ je pouze zmíněn, zkoumání razur r. 1881 prý nenašlo nic neobvyklého, ačkoli tehdy byl zjištěn rozdíl mezi původním písmem RK a novějšími přípisky.

Když Dobiáš hovoří o průzkumu Bělohoubka a Šafaříka, říká, že „ke zkoušce bylo užito Giobertovy metody vycházející z předpokladu, že starý inkoust do pergamenu pronikl hůře než nový, a proto jej lze hůře vymývat vodou, resp. dalšími agresivnějšími látkami.“ Zde je nutné opravit. Nebylo užito Giobertovy metody, ale Giobertiho tinktury k některým reakcím. Starý inkoust pronikl hluboko do vláken pergamenu, proto se obtížně vymýval. Naopak nový inkoust ve srovnávacích dokumentech zůstával na povrchu pergamenu a dal se proto snadněji smýt.

Vůbec nálezy hovořící pro starobylost Rukopisů jsou v komentáři zmiňovány velmi spoře. V množství různých faktů se dočteme například, že dle Tomka „Oldřich v RK musel vzhledem k popisu Prahy obehnané hradbami vzniknout značně později než na začátku 11. století“. To je vše k jižní bráně Pražského hradu a jejímu archeologickému nálezu, předpověděnému H. Jirečkem na základě Rukopisu královédvorského.

V komentáři též chybí reflexe dvou obsáhlých děl Julia Enderse, Jazykovědného a Estetického rozboru Rukopisů (1993) a teorie Z. F. Daneše o vzniku Rukopisů v době barokní (Sborník Národního muzea 1992).

Zato je velká pozornost věnována paralelám. V písni Jaroslav nalézáme verše: „I by bojeváno dlúho kruto, až noc temná konec bojém sdieše.“ V průběhu sporu o pravost Rukopisů vyšla najevo podobnost těchto veršů s líčením napoleonské bitvy v novinách, do kterých přispíval údajný padělatel Václav Hanka. Příslušné místo v novinách zní: „I nastaltě boj tuhý, jemuž jen temná noc konec učiniti mohla. “ Tato podobnost (paralela) je zřejmě důležitou stopou pro literární vědce, protože jim, při jejich logice, umožňuje zjistit padělek. Dobiáš cituje uvedenou paralelu ve svém komentáři dvakrát.

O dalších paralelách se dozvídáme u lyrických písní. Například píseň „Opuštěná“ je nářkem dívky, které zemřel otec i matka, nemá nikoho a milého jí odvedli. Tato píseň „vzhledem ke svému námětu má více paralel v ruské i české tvorbě.”

Zastávám názor, mnohokrát již vyřčený, že „paralely požírají jedna druhou“. To jest, velký výskyt paralel s lidovými písněmi ukazuje, že v lidových písních je omezený okruh myšlenek a témat, takže písně samozřejmě opakují různé motivy, aniž by od sebe přímo „opisovaly“. Nalézáním dalších paralel se jen ukazuje běžnost daného motivu v písňové tvorbě.

Rovněž za neprůkazné považuji příklady údajných hexametrů, zejména v písni Záboj („ti sě nám kácechu dřeva/ i plašichu krahuje z lesóv“). Sdílím názor Jakuba Žytka (recenze na nové vydání RKZ v časopise Česká literatura 2/2012), že mnohé tyto „hexametry“ vznikly náhodně. Přinejmenším nelze nijak dokázat, zda padělatel vložil hexametry do básní záměrně, aby se blýskl znalostí antiky, či zda se utvořily náhodou.

Jen velmi okrajově zmiňuje Dobiáš orální poezii. Přitom rozbor starověké orální (ústně tradované) poezie umožňuje vysvětlit neobvyklé jevy v Rukopisech, především přítomnost starších i mladších jazykových tvarů a také tvarů z různých nářečí. Ústně tradované písně přejímaly jazykové prvky z nejbližšího okolí a zároveň zachovávaly tvary staré. Jak známo, např. stará německá píseň o Hildebrandovi směšuje prvky hornoněmeckého a dolnoněmeckého dialektu a také tvary považované za hyperkorektní. Staroanglický epos Beowulf obsahuje komplikovaný mix tvarů z různých nářečí, a proto vědci soudí, že prodělal dlouhý přenos přes všechny hlavní dialektické oblasti.

Nejnověji se ke vztahu orální poezie a Rukopisů vyjádřil David L. Cooper v časopise Česká literatura 1/2012, kde napsal: „Jeho dalším zdrojem je homérská epika, která je v řadě případů založena na zvláštní směsici řeckých dialektů. Dalo by se říci, že Hanka a Linda zde vytvářejí (nebo znovuvytvářejí) český epický jazyk dle modelu řečtiny, s jejím míšením dialektů: jak pozorovali Macura a další, řecké dialekty byly obzvlášť vlivným modelem pro Čechy v myšlení o vztahu různých slovanských „nářečí“.“

Jako už víckrát v rukopisném sporu, je pozoruhodné, že určitá fakta se dají vykládat jako důkaz pravosti i jako důkaz padělanosti Rukopisů.

Na závěr mé reflexe nového vydání Rukopisů si nemůžu odpustit vytknout jeden omyl v porozumění písni Jaroslav. Tato píseň líčí příchod Tatarů do Evropy, obranný boj Moravanů na Hostýně a bitvu u Olomouce. Uvedené hlavní části jsou k sobě volně přiřazeny takřka bez přechodu. Zejména změna místa děje z Hostýna k Olomouci je málo patrná. Rozhodně však nelze píseň chápat tak, že jako první se líčí bitva u Olomouce a pak teprve na Hostýně. Naprosto nemístná je v komentáři věta „Jen stručně a ploše je představen zejména dramatický útěk z obležené Olomouce“. O útěku z obleženého města Rukopis vůbec nehovoří, už proto, že děj přechází z Hostýna (a mariánského zázraku) k Olomouci, nikoli naopak.

Přeji všem čtenářům nového vydání příjemné chvilky se studiem Rukopisů.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama