Reklama
 
Blog | Dana Mentzlová

Na literární soutěži

Když jsem ještě chodila na gymnázium, už to bude dvacet let, paní profesorka na češtinu nás svědomitě vedla k tomu, abychom se uměli dobře vyjadřovat ústně i písemně. Při slohových pracích nám kladla na srdce, že máme psát originálně, a kdo nedodržel žánr, dostal trojku.

Jednoho dne nám oznámila, že se bude konat školní literární soutěž. Zároveň byli spolužáci Adam a Feďa důrazně vyzváni, aby se zúčastnili. Oba totiž byli „literárně činní.“

Věc mě zaujala a zatoužila jsem zúčastnit se aspoň jako divák. O čem asi budou studenti psát a co jim paní profesorky na to řeknou? Zvlášť mě zajímalo, co napíše Feďa.

Spolužák Feďa (jmenoval se Petr, ale všichni ho nazývali přezdívkou) si získal mou úctu již na začátku prvního ročníku. Nejenže vynikal v matematice, ale orientoval se dobře i ve společenských vědách. O hodině češtiny, byv vyzván, aby vyprávěl o trojské válce, nadýchl se a spustil: „Na hostině bohů na Olympu bohyně sváru Eris hodila jablko…“

Reklama

Co to povídá, napadlo mě, tohle přece není trojská válka. Jenže od jablka přešel Feďa k Paridovu soudu, od něj ke krásné Heleně a najednou mluvil opravdu o trojské válce. Jednu dobu zase chodil po škole zabalený do deky a když se ho nějaká profesorka ptala proč, řekl, že byl celej otlačenej z toho, jak pořád spí na lavici. Teď si prý na lavici dává deku.

V den literární soutěže jsem stále váhala, jestli tam půjdu. (Zdali! „Jestli“ se používá jedině ve významu „jestliže“, jinak musíte použít „zdali“!!) Ochomýtla jsem se kolem místnosti, kde se soutěž měla konat, a potkala jsem kamaráda Martina, který se netajil s tím, že se hodlá soutěže zúčastnit s vlastní básní.

Martin chodil o třídu níž a občas jsme se bavili o různých věcech a pak jsme si i půjčovali knihy. Přesvědčil mě, ať si přečtu první díl Pána prstenů, na další díly už mě přesvědčovat nemusel a pak mi ještě půjčil jakési neoficiální vydání Silmarillionu, které vypadalo jako skripta. Taky velmi doporučoval Stopařova průvodce po galaxii, že prý to je nejlepší kniha, jako kdy četl. Mně se Stopařův průvodce tolik nelíbil, bavila jsem se jenom u první kapitoly s buldozerem a bouráním domu.

Usedli jsme tedy ve třídě, kde se měla soutěž konat, a zanedlouho začali recitovat básně první účinkující. Někteří pouze recitovali básně známých autorů, jiní přednášeli vlastní básně, povídky či eseje.

Témata byla již od počátku velmi vážná. Jestli jsem si představovala, že si budeme špitat s Martinem a dělat si legraci ze soutěžících, tato představa vzala brzy za své. Studenti se střídali před tabulí a v jejich literárních dílech se opakovalo stále jedno téma: smrt. Smrt v mnoha podobách.

Občas sice někdo vybočil z lajny, například spolužák Adam přišel s básní o výletě do Ruska, ale jinak bylo zřejmé, že mé vrstevníky zajímají témata vážná a nejvážnější.

Když přišel na řadu Feďa, začal číst povídku – o smrti. Když chodil na základní školu, jedna jeho spolužačka zemřela. Feďa četl, jak mu bylo, když vybíral pohřební věnec a stuhu. Mluvil hlubokým silným hlasem a všichni mlčeli.

Pak se dostal na řadu i Martin a nejdřív se začal omlouvat, že svou básní vůbec nechtěl nikoho urazit a vůbec tím nechtěl nic říct. Nevím, zda se mu omluvou podařilo vylepšit celkový dojem, spíš asi ne. Rychle přeříkal báseň, která – pokud jsem mohla zachytit – pojednávala o hrůze z nemrtvých. Jsou to podle mě nějací duchové, kteří se vyskytují ve fantasy literatuře. Víc vám o nich nepovím, Martin se vyznal ve sci-fi a fantasy lépe než já.

Přišel závěr soutěže, paní profesorky se poradily, sečetly hlasy diváků a komisním tónem oznámily výsledky. Šlo se domů.

Druhý den řekla paní profesorka na hodině češtiny: „Adame, jak jsi mohl napsat, že jste v Rusku nesehnali vodku? To není možné!“ Jinou poznámku k literární soutěži neměla.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama