„Ano, tady je muzeum Sikorského.“ Paní se nás ptá, odkud jsme a jakým jazykem má mluvit. Za vhodnější považuji angličtinu. Nevím, jak by děti rozuměly polsky, obzvlášť kdyby se paní rozpovídala podrobněji.
Vede nás do první místnosti, kde jsou ve vitríně dokumenty. Z její řeči vyplývá, že jeden z dokumentů se týká jí samé. „Vy jste byla v armádě generála Anderse?“ Ano, byla v polské armádě, která za druhé světové války přešla ze Sovětském svazu přes Írán a Izrael do Itálie. V dětském oddíle jako signalistka.
Vybavuje se mi pohnutá historie Andersovy armády. Poláci směli odejít ze Sovětského svazu, pouštěli je dokonce z koncentračních táborů, protože chtěli bojovat proti nacistickému Německu. Aby jich mohlo odejít co nejvíc, formovali také dětské oddíly.
Stojíme před psacím stolem generála Sikorského a můj muž klade otázku: „Vy jste znala Sikorského?“ Trefa. Právě když naše průvodkyně byla v armádě generála Anderse, přijel se předseda polské exilové vlády na své vojáky podívat.
Pokračujeme do dalších místností a řeč přichází na další body polské historie:
– polští piloti v britské armádě, mezi nimi český pilot František.
– medvěd Wojtek v armádě generála Anderse. Je tu jeho socha. Vrtá mi hlavou, jestli opravdu pomáhal nosit vojákům bomby.
– váš Beneš věřil Rusům, Poláci jim nevěřili. A stejně jako vy jsme byli obsazeni.
– šifrovací stroj Enigma, jehož kódování z velké části vyluštili Poláci. Přesto byl natočen film o Enigmě, kde Polák vystupuje v záporné roli špióna.
– prapor, který zavlál na Monte Cassinu po jeho dobytí Poláky. Naší průvodkyni se rozjasní tvář, když slyší, že jsme byli na polském hřbitově na Monte Cassinu.
– historie ponorky Orzel. Když bylo Polsko obsazeno Německem a Sovětským svazem, jeho lodi a ponorky se musely postarat samy o sobe. Ponorka Orzel byla zajata v Estonsku, byly jí zabaveny mapy. Posádka si nakreslila po paměti mapy a podařilo se jí s ponorkou uniknout do Británie. Ručně kreslené mapy jsou zde vystaveny.
– smrt generála Sikorského při letecké nehodě na Gibraltaru. Britové asi něco věděli předem, jeden Brit ho varoval, ať s sebou nebere dceru, je to dodnes záhadné… (spiklenecký úsměv)
– Varšavské povstání. Rusové sami vyzývali k zahájení povstání, a potom nepostupovali. Dokonce nedovolili britským letadlům, která chtěla povstání pomoci, přistát na sovětském území…
Paní hovoří s velkým zaujetím. Vrací se k odchodu armády generála Anderse ze Sovětského svazu roku 1942. V Rusku to bylo hrozné, byl tam strach. Ukazuje nám fotografii ležícího vyhladovělého dítěte. Polští vojáci se dělili o své dávky jídla s dětmi, které se přidaly k armádě. (Ale to nestačilo, všichni měli málo. Vzpomínám si na vyprávění Franka Rymaszevského. Jeho bratr Zygmunt přišel k polskému vojsku z pracovního tábora ve Vorkutě a nedlouho potom zemřel vyčerpáním.)
Když přijeli do Íránu, říkala takovému nemocnému, vyhladovělému chlapci, aby byl rád, že se dostali ven z Ruska. A on zemřel. V íránském městě Pahlavi (nyní Bandar-e-Anzali) je hřbitov Poláků, kteří zahynuli krátce po úniku ze sovětského ráje.
***
Prošli jsme celý Polský institut, kde jsou všechny možné místnosti zařízeny jako muzeum. Přátelsky jsme se rozloučili. Asi tu často nemívají hosty z Čech.
Cestou domů hovoříme o Victory parade, slavnostní přehlídce vítězů druhé světové války, v Londýně v červnu 1946. Naše průvodkyně nám říkala, že Poláci na přehlídku nebyli pozváni, přestože se účastnili zástupci mnoha států, i vzdálených. Nechtělo se mi kazit atmosféru a říkat jí, že mám z internetu jiné informace. (zde).
Problém byl v tom, že Poláci byli politicky rozděleni. Měli dvě vlády, které se navzájem neuznávaly. Britové poslali pozvání vládě národní jednoty v Polsku, která byla ovládána komunisty a byla pod vlivem Sovětů, a pominuli exilovou vládu v Londýně. Polští vojáci, kteří bojovali pod britským velením, uznávali jen svou londýnskou vládu a necítili se být prosovětskou vládou zastupováni.
Rozhodnutí orientovat se na prosovětskou vládu bylo od Britů pragmatické a kruté. Polští vojáci v britské armádě cítili hlubokou urážku. Na druhou stranu, Britové měli pádné důvody. Polská exilová vláda požadovala zpět rozsáhlé území na východě (tzv. Kresy wschodnie v dnešním Bělorusku, Litvě a Ukrajině), ze kterého Sověti nemínili ustoupit.
A Sovětský svaz byl pro Británii důležitějším partnerem než polská exilová vláda bez území a bez spojenců. Představitelé této vlády byli představiteli předválečného Polska, a toto Polsko nemělo přátelské kontakty ani s Rusy, ani s Čechoslováky. Před válkou se Polsko orientovalo na Německo a Maďarsko. Odmrštěni Německem, smluvili se na poslední chvíli s Anglií a Francií, ale ti jim již nepomohli.
Je škoda, že Polsko a Československo nečelily nebezpečím 20. století společně. Polsko nebylo na straně Československa v době mnichovské krize, naopak si ve vypjaté historické situaci přihřálo vlastní polívčičku. Československo pak už nemohlo pomoci Polsku v září 1939, protože neexistovalo. Naopak území protektorátu bylo nástupištěm útoku na Polsko, nad to s aktivní slovenskou účastí.
Poláci nám zase mohou vyčítat, že československé elity podceňovaly bolševické nebezpečí. Ovšem v r. 1918 se ani oni nepřidali na stranu legií československého vojska na Rusi v jeho boji s bolševiky.
Stíny minulosti… a světlá místa. Boj Poláků proti nacistům a bolševikům byl obdivuhodný. Blízkost jazyka a zeměpisná poloha nás nadále předurčuje ke spolupráci.