Reklama
 
Blog | Dana Mentzlová

Literární hodnota Rukopisů

Ať se mluví o Rukopise královédvorském a zelenohorském zleva či zprava, vždy přijde řeč na uměleckou hodnotu Rukopisů. Chci vám přiblížit, jak vnímám Rukopisy, a ponechat stranou metrum veršů, slovní přízvuky, césury a jiné složitosti.

Rukopis královédvorský obsahuje několik válečných písní a několik písně lyrických. Rukopis zelenohorský obsahuje dva zlomky s právnickou tématikou. Důležité je, že válečné (hrdinské) písně z Rukopisu královédvorského jsou jediné české původní epické písně.

Čistě epické písně, jež popisují především válečné události, se skládaly ve velmi dávných dobách. Známe například homérské eposy Ilias a Odysea, německou píseň o Nibelunzích, Alexandreis o činech Alexandra Makedonského či francouzskou píseň o Rolandovi. Epika vyhovovala pohanskému způsobu myšlení, zatímco křesťanství přineslo důraz na vnitřní svět člověka, a tím začala vznikat literatura více lyrická, zaměřená na city. Pozdní hrdinské zpěvy sice ještě absorbovaly křesťanství, ale zanedlouho po jeho příchodu ústně tradovaná poezie zaniká. Stručně řekl středověký filosof Alkuin: „Co má Ingeld (germánský hrdina) společného s Kristem? Dům je těsný, oba v něm nemůžou být.“

Proto nemůžeme v rukopisné epice čekat, jak jsme z moderní literatury zvyklí,  hloubání v niterných stavech hrdinů. Písně se soustředí především na vylíčení bitev, tedy je vyložena příčina bitvy, vojenská taktika, podrobnosti boje včetně popisu zranění a na závěr oslava vítězství. To je hlavní linie skladeb a na ni se nabalují střídmé poetické ozdoby a názorné detaily.

Reklama

Abychom nemluvili naprázdno, povídejme se na ukázku. Je to vylíčení bitvy u Olomouce, jež se zpočátku nevyvíjí štastně, ale pak přijíždí hrdina Jaroslav (se svým vojskem) a přináší rozhodující zvrat. V prvním sloupci je originální staročeské znění, ve druhém sloupci novodobý překlad Kamila Bednáře pro snazší porozumění. Vybrala jsem delší úryvek, aby bylo vidět, jak se při stálém desetislabičném verši proměňuje tempo a nálada písně.

Minu búřia. — Voje v řady hrnú

ze vsěch vlastí, ze vsěch krajin země.

K Olomúcu chorúhvi jich vějú,

těžcí meči po bocéch jim visá,

plní túli na plecech jim řěchcú,

jasní helmi jim na bujných hlavách

i pod nimi ručí koni skáčú.

Vzezvučali hlasi rohóv lesných,

uderily zvuky bubnóv břěskných.

Naliť srážajevě straně obě,

podvíhaje sě mhla ote pracha.

I by pótka krutá posledněje.

Vznide chrest i drnket ostrých mečév,

vznide syket kalených střěl strašný

lom oščepóv, rachet kopí bystrých.

I by klánie, i by porubánie,

i by lkánie, i by radovánie!

Krev sě valé jak bystřiny dščevy,

mrch tu ležéše jak v lese dřievie.

Siemu hlava na dvé rozcepena,

siemu srubeně stě ruce obě,

sien sě kotie s ořě přě druhého

i sien zeřivý své vrahy mlátí

jak po skalách lútá búřia dreva,

siemu v srdce po jilce meč vtasí

i siemu Tatarín ucho střieže.

Uh, by ryk, sténánie žalostivo!

Křěstěné počechu utiekati,

Tateré je lútým davem hnáti.

Aj, ta Jaroslav jak orel letě:

tvrdú ocel na mohúcéch prsech,

pod ocelí chrabrost, udatenstvie,

pod helmiciú velebyster věhlas.

Jarota mu z žhavú zrakú pláše,

rozkacen hna jako lev drážlivý,

když mu teplú krev sě udá zřéti,

kehdy nastřělen za lovcem žene;

tako zlútí sě, vz Tatary trčí.

Češie za niem jako krupobitie.

 

Přešla bouře. – Vojska v řadách táhnou,
ze všech krajů, ze všech končin vlasti
k Olomouci korouhve své točí.
Těžké meče po bocích jim visí,
plné toulce na plecích jim hřmotí,
přílby září jim na hrdých hlavách
a pod nimi rychlí koně skáčí.
Zazvučely hlučné lesní rohy,
udeřily zvučné bubny břeskné.
Vzápětí se střetly obě strany,
pozdvihla se mlha samým prachem
a vzplál nejposlednější boj krutý.
Zazněl hřmot i třeskot ostrých mečů,
zazněl kalených střel sykot strašný,
zlom oštěpů, rachot bystrých kopí.
Bylo klání, bylo porubání,
bylo klání, bylo radování.
Jak potoky po deštích krev proudí,
mrtvol leží tu jak stromů v lese.
Tomu ve dví hlava rozseknuta,
tomu zutínali obě ruce,
ten se skácel s koně přes druhého,
jiný zuřivě bil do nepřátel
jako po skalách rve bouře stromy,
tomu po jilec meč zajel v srdce,
onomu ucho uřezal Tatar.
Ó, byl ryk, sténání žalostivé!
Křesťané už počínali prchat,
Tatarů roj krutý hnát je začal.
Aj, tu Jaroslav jak orel letí,
tvrdou ocel na mohutných prsou,
pod ocelí chrabrost, udatenství,
pod přílbou má mysl nejvýš bystrou,
bojovnost mu plane z očí žhoucích.
Rozkacen se hnal jak lev zuřivý,
když se mu krev teplou udá spatřit,
zatímco postřelen lovce žene!
Tak se rozohnil, Tatary bije,
Češi za ním jako krupobití.

 

Obsah písně, jak již bylo řečeno, je čistě epický. Vojsko slavně přijíždí. Máme se kochat obrazem dobře vyzbrojených bojovníků, a máme se kochat i samotnou bitvou. I by pótka krutá posledněje – důraz je na slovech označených kurzívou. Posluchač s napětím očekává krutou bitvu. Slovo „krutý“ je v Rukopisech v kladném smyslu. Bitva musí být krutá, stejně jako koně musí být rychlí a meče ostré.

Zvuky bitvy jsou naznačeny zvukomalebnými slovy: chrest a drnket mečév, sykot kalených střel strašný. A do toho radostný výkřik: I by klánie, i by porubánie! Radost z bitvy, protože pobíjíme nepřátele! Jaképak omlouvání. Hrdinové i autor písně jsou nezlomně předsvědčeni o správnosti boje. Drsné obrazy bitvy jeden za druhým, snad s hrůzou, ale bez soucitu. Žalostné zaúpění, když Tataři vítězí. Ale už přijíždí hrdinný Jaroslav. Mužný, rozumný, a co je nejdůležitější: chtivý boje jako lev dychtivý krve. Pak zabije tatarského vůdce a české vojsko vítězí.

Pro ozdobu a rytmičnost jsou použity figury, čili opakování stejných slov: Siemu hlava na dvé rozcepena,/ siemu srubeně stě ruce obě,/ sien sě kotie s ořě přě druhého/ i sien zeřivý své vrahy mlátí… Zkuste si přečíst nahlas a zvýrazněná slova o něco hlasitěji. Jindy se neopakují přímo slova, ale struktura verše: těžcí meči po bocéch jim visá,/ plní túli na plecech jim řěchcú. Těchto opakování je text plný, je jimi provázaný. Například slovo „ocel“ se v dalším verši opakuje jako „pod ocelí“ a v dalším verši obměna „pod helmicú“.

Text je uzpůsoben k hlasitému přednesu, čte se „jedním dechem“, nikde nezadrhává.  Překlad Kamila Bednáře je výborný, ale někdy se mu nedaří dosáhnout této „hlasitosti“. Verš a vzplál nejposlednější boj krutý prostě nezní nahlas tak úderně jako i by pótka krutá posledněje. Posluchač originálu slyší krev sě valé… a už trne hrůzou, zatímco při poslechu Bednářova verše Jak potoky po deštích krev proudí teprve na konci verše pochopíme, oč jde. Všimněte si také, že lesní rohy „vzezvučaly“, tedy zazněly jasně a otevřeně, zatímco bubny temně udeřily – v příslušném verši se hodně opakují souhlásky o, u.

Pro srovnání se podívejme na historickou báseň Václava Hanky:

Prokop Holý

Strach a hrózu nosil v kraje dálné,
A vždy vítěz vracoval se spět;
Učenosti dókazy dal valné
Hádaje se v Bazileji s otci.
A u Lipan viděl širý svět,
Že jen Čechovi lze Čecha zmoci.

To je opravdu celá báseň o husitském vojevůdci, jak ji zbásnil „slavný padělatel“. A srovnáme-li ji s Rukopisy, vidíme, jaký je rozdíl mezi psaním o něčem a poezií.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama