S Českou společností rukopisnou se někdy scházíme u hrobu Václava Hanky. Řekneme si třeba: „tak desátého června u Hankova hrobu“, a protože jsme všichni už staří členové, víme, kde to je. Hrob se nachází na Vyšehradském hřbitově, vpravo hned za branou, když vcházíte směrem od katedrály. Vedle je hrob Hankovy manželky a její sestry.
Po zapálení svíčky se jdeme projít po hřbitově. Staří členové vzpomínají na lidi, jejichž jména nacházejí na náhrobcích, a já zase vzpomínám na předchozí návštěvy tohoto hřbitova. Prováděl nás tady jeden starý pán ze spolku Svatobor, který tu znal všechno. Jako zvláštní perličky ukazoval, jaká chyba je na kterém hrobě. U bratří Preslů nejsou podobizny umístěny u příslušných jmen, ale obráceně, aby se obličeje na sebe dívaly. Jméno Václava Beneše Třebízského je špatně zkrácené na V. B. Třebízský, ačkoli Beneš bylo jeho příjmení a ze Třebíze pocházel.
Tohoto pána stačilo se zeptat: „Prosím vás, a tady ten Urválek, to je ten Urválek?“ Promptně odpověděl: „Ne, to je shoda jmen.“
S Rukopisnou společností se zastavujeme především u hrobů osobností spjatých s Rukopisem královédvorským a zelenohorským. A že těch osobností je hodně, protože kolega Gagan umí vyhledat všemožné souvislosti.
***
Zdeněk Fibich. Složil symfonickou báseň Záboj, Slavoj a Luděk na základě jedné písně z Rukopisů. Byla to první symfonická báseň českého skladatele na český námět. Dále zhudebnil lyrické písně z Rukopisů.
Boleslav Jablonský. Vlastenecký básník, katolický kněz. K 50leté oslavě nálezu Rukopisu královédvorského zaslal pozdrav: „Za jednu z písní Královédvorských všecky mé písně… Klekám před prachem, kde byly nalezeny.“
Božena Němcová. V dopise MUDr. Zechenterovi napsala: „Přála bych Vám vidět Manesovy ilustrace ke králodvorskému rukopisu. Záboje jak zpívá v lese…“ … „Ta pakáž německá závidí nám tu drahou starou památku a rádi by nás o ni připravili…“ (28.12.1858).
hraběnka Eleonora z Kounic. Její nejmladší syn Václav hrabě Kounic jako dvanáctiletý nesl za rakví Václava Hanky na sametové podušce faksimile Rukopisu královédvorského ozdobené vavřínovým věncem.
Lotty Matysová-Kheilová. Odkázala Československé společnosti rukopisné dar 50.000 Kč. Zemřela r. 1940 a společnost musela dokazovat Němcům, že dárkyně nebyla židovského původu. Po válce peníze skončily na tzv. vázaném účtu. V roce 1951 pak došlo k vydání Zákona o dobrovolných organisacích a shromážděních (68/1951 Sb.) a Československá společnost rukopisná už dále nemohla existovat jako samostatná organizace. Členové se rozhodli společnost rozpustit a peníze připadly státu.
Také se zastavujeme u hrobu jednoho zapadlého vlastence, jehož jménem už si nejsem jistá, asi František Doucha. Ten prý žil velmi nuzně, a protože neměl na papír, odstřihoval si okraje z novin a psal si na ně výpisky. Vzniklé dlouhé proužky namotával na tyče a věšel si je ve svém obydlí.
***
Na Vyšehradě se mi nejvíc líbí hrob Josefa Drahoňovského (1877-1938). Byl to sochař, profesor na umělecko-průmyslové škole v Praze a věnoval se umění zvanému glyptika, což je rytí do skla a drahokamů. Pocházel z malé vesnice pod vrchem Kozákovem, z kraje polodrahokamů, a studoval v Turnově broušení a rytí těchto krásných kamenů.
Na jeho hrobě je sousoší, zvané Rozhovor, ve kterém zpodobnil své chudé rodiče. Sedí spolu, jako obvykle sedávali, postavy unavené prací, ale obličeje mladistvé. Stejná socha je v Rovensku pod Troskami a pod ní na podstavci čteme nápis:
Šli spolu v radostech, v bolesti, v práci,
dnes tichá vzpomínka život jim vrací.
A jak souvisí Josef Drahoňovský s Rukopisy? Vyrobil 3-dílnou skleněnou plaketu Záboj (postava z Rukopisu královédvorského), kterou dostal jako oficiální dar nějaký francouzský důstojník. Dnes nikdo neví, kde tato plaketa je.