Reklama
 
Blog | Dana Mentzlová

I obhájci mají své důvody

 

Rukopisy královédvorský a zelenohorský - podle názoru většiny jsou to padělky z doby národního obrození. Přesto existují i obhájci pravosti Rukopisů, kteří soudí, že jednoznačný důkaz jejich padělanosti dosud nebyl podán. Rukopisy byly zkoumány z hlediska jazykového, historického, chemického a dalších. Ve všech oborech se ukázalo, že skutečnost není jednoduchá a různé námitky proti pravosti se dají vyvrátit.

Jak známo, roku 1886 vystoupil jazykovědec Jan Gebauer s výčtem odchylek jazyka Rukopisů od staré češtiny. Údajná nestaročeská slova byla však později nacházena ve starých památkách.

Zikmund Winter o tom později řekl: „Profesor Gebauer uváděl hromadu slov a forem, tvrdě, že v staré době jsou nemožny. Z námitek takové autority neměla padnouti ani jediná! V těch měla býti pravda, které nedají se nohy polámati. Zatím však i při nedostatečné obraně Rukopisu padala jedna námitka po druhé. Já sám, nehledaje, nacházel jsem v starých knihách slova dle Gebauera nemožná. A profesor Flajšhans vyvrátil námitek filologických tolik, že Gebauerův filologický důkaz podvrženosti zakolísal smrtelně.“

Jaroslav Goll vydal též roku 1886 historický rozbor básní Rukopisu královédvorského, kde jedna z hlavních námitek proti pravosti byla „brána přes Vltavu“. O této bráně se zmiňuje píseň o vyhnání Poláků z Prahy, která je zapsána v Rukopise královédvorském. Byla to vlastně záhada, protože v době vyhnání Poláků z Prahy nebylo město Praha ještě ohrazeno a nemělo brány.

Reklama

Jenže při průzkumu Pražského hradu r. 1928 byla brána přes Vltavu objevena. Pražský hrad míval kdysi bránu na jižní straně hradeb, směrem k Vltavě. V písni samé není zřejmé, zda hovoří o městě Praze, nebo o hradu Praze. Takže pokud Češi vyhnali Poláky z hradu Praha, je všechno v pořádku, hrad bránu měl.

Vzápětí po námitkách Gebauera a Golla proběhl chemický průzkum Rukopisu královédvorského. Rukopis zkoumali nezávisle na sobě Vojtěch Šafařík a Antonín Bělohoubek. Zpráva profesora Bělohoubka byla velmi podrobná a končila tímto závěrem: „Rukopis Kralodvorský se chová po stránce mikroskopické a mikrochemické v podstatě tak, jako nepochybně starobylé rukopisy z věku, do něhož se klade.“

Rukopis královédvorský se choval v pěti chemických zkouškách jako středověké rukopisy. Rukopisy z devatenáctého století a novověké padělky (tzv. Gebauerovy zlomky, pokusy o napodobení Rukopisu královédvorského) poskytovaly stejné reakce nanajvýš v jedné či dvou zkouškách.

Proti pravosti rukopisu hovořil nález železa v modré barvě iniciály N. Uvádí se, že jediná modrá barva obsahující železo je berlínská modř, která byla poprvé popsána v literatuře r. 1707. Proto se nemůže vyskytovat v rukopise ze 13. století. Po dalším zkoumání vyšlo najevo, že existují vyobrazení rukopisu z let 1835 a 1836, kde iniciála N ještě není modrá. Nasnadě je úvaha, že modrá barva se na iniciálu dostala až později. Bělohoubek při chemickém průzkumu nalezl pod modrou barvou stopy zelené a červené.

A tak se ve sporu o pravost Rukopisů námitky vynořují a opět vysvětlují. Určitý jev tu svědčí pro pravost, tu pro padělanost, podle výkladu. Literatura o Rukopisech měla r. 1968 podle Laiskeovy bibliografie přes tisíc položek.

Obecně se dnes za důkaz padělanosti Rukopisů považují jazykové odlišnosti od jiných staročeských památek. Třebaže mnohé byly vysvětleny, některé stále zůstávají. Například, že v Rukopisech se vyskytuje více přídavných jmen ve jmenném tvaru, než je v soudobých památkách obvyklé.

Jenže tyhle důkazy z jazykovědy mají jednu slabost. Jak známo, každý mluvčí nebo pisatel má trochu jiný jazyk. Představte si poměry v 9. – 13. století (to je doba, do které se vznik Rukopisů klade, pokud by byly pravé). Tehdy nebyla žádná Pravidla českého pravopisu a žádný Ústav pro jazyk český, který by určoval, co je správně. Každý si mluvil, jak chtěl. V každé vesnici bylo jiné nářečí. Psát uměl málokdo. Knihy byly vzácné. První česká gramatika vyšla až r. 1533.

Dnes když čtete esemesku nebo internetový diskusní příspěvek, často narazíte na zvláštní jazykové tvary, a to pisatelé chodili nejmíň deset let do školy, četli knihy, poslouchali televizi. Představte si lidi ze třináctého století bez jakékoli výuky jazyka. Všechny jazykové zákonitosti si museli odvodit sami, pokud je něco takového vůbec zajímalo.

Staročeština měla několik minulých časů: aorist, imperfektum, perfektum. Odpůrci pravosti Rukopisům vytýkají např. nesprávné použití imperfekta, které měli Staročeši používat pouze pro děj opakovaný, pokud je sloveso dokonavé. Běžnému jazykovědci takový požadavek nepřijde divný. Ale zkuste se vžít do situace potulného zpěváka písní ze 13. století. I kdyby tušil, co je sloveso dokonavé, jistě by si s imperfekty nedělal těžkou hlavu.

Jen pro ilustraci: italština má také několik minulých časů. Nedávno jsem slyšela od vysokoškolsky vzdělaného Itala, že Italové ty složitější časy nepoužívají, protože je neznají. Používají jen jeden druh minulého času, který je obecně známý. V Itálii se prý říká, že až televize naučila lidi mluvit správně italsky.

Takže nepovažuji za správné klást příliš velkou váhu na jazykovědu a prohlašovat Rukopisy za padělky z důvodů, jako že se v nich píše „konieček“ místo „koníček“. Soudím, že je možné i dnes setrvávat na stanovisku, že Rukopisy jsou pravé.

Stručnou informaci o Rukopisech naleznete též zde.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama