Reklama
 
Blog | Dana Mentzlová

Hankův převod RKZ do nové češtiny

Poslední vydání Rukopisů, které uspořádal Dalibor Dobiáš, přináší kromě staročeského znění a novočeského přebásnění Kamila Bednáře také převod do nové češtiny od Václava Hanky. Tato Hankova verze je uvedena paralelně se staročeským zněním, tedy v rozevřené knize je vždy na jedné stránce staročeský text a na sousední stránce Hankův novočeský převod.

V historii rukopisného sporu býval sice vysloven i názor (např. Josef Hanuš[1]), že původní text Rukopisů je novočeský, a básně byly až potom přeloženy do staré češtiny. Dalibor Dobiáš však tuto myšlenku zjevně nepřijal za svou a nazývá novočeský text výslovně jako Hankův překlad Rukopisů. Tím uznává staročeský text za původní.

Paralelní vytištění staročeského a novočeského textu nemá jistě sloužit jen snadnějšímu porozumění. Jak uvidíme dále, Hanka nepřeložil mnohá obtížně srozumitelná slova, ale ponechal je v původní podobě, „bez ohledu na to, bude-li čtenář z toho moudřejší“[2]. Pro snazší porozumění současného čtenáře by bylo proto vhodnější užít jiný novočeský převod Rukopisů. Nabízí se myšlenka, že záměrem vydavatele bylo, aby čtenář porovnal obě verze.

Pokusme se tedy porovnat původní text Rukopisů a Hankův překlad.

Reklama

Jak již bylo řečeno, vzhledem k jiným novočeským převodům je zde na první pohled nápadná podobnost výrazů. Hanka používal pokud možno stejná slova jako originál Rukopisů. Otázka však zní, jak si dnešní čtenář tuto podobnost vyloží. Mám obavu, že neobvyklá slova v Hankově překladu bude neodborník, neobeznámený s češtinou 20. let 19. století, považovat za slova běžně užívaná v době počátku národního obrození, nebo za Hankovy speciální výrazy. Protože je velmi rozšířená představa, že padělatelem Rukopisů byl Václav Hanka, neodborník si spíš představí, jak Hanka ze své slovní zásoby skládal staročeské písně, než proces opačný: neobvyklá staročeská slova z Rukopisů se Hanka snažil vtělit do nové češtiny, a to buď z neschopnosti je přeložit, nebo ze snahy současný jazyk obohatit, jak to bylo v době národního obrození běžné.

Uveďme si některé příklady. Vlevo je text staročeský, vlevo Hankův „překlad“:

 

RKZ Hankův převod

chmúráše sě tuča po vsěm nebi

(zachmuří se bouřný mrak po celém nebi)

chmourala se tuče po všem nebi

tako zlúti sě, vz Tatary trči

(tak zuřil, v Tatary se vrhl)

Takto zlítil se v Tatary trčil

Vet ti zbraně vraha tvého, pojdi!

(zástavou ti budou zbraně tvého nepřítele, pojď!)

Vet ti zbraně vraha tvého, pojdiž!

I kak sě zdě v cuzéj vlasti/ od jutra po večer    

(a jak je zvykem v cizí zemi/od rána do večera)     

I jak se zdí v cizí vlasti/ od jitra po večer  

i im oběcati obět

(i přinášet jim oběť)

i jim oběcati oběť

 

V některých případech Hanka nepochopil význam originálu a přeložil jej slovem podobným, ale odlišného významu:

 

zahřeben v rovece zahrabán v hrobečku

i vracesta sě rozkosem

(vraceli se kosými, různými směry)      

i vraceli se rozkošem 

v tom temná noc posula vsiu zemiu

(zahalila)

v tom temná noc posula vši zemi 

 

Snaha po zachování originálu tím pádem u Václava Hanky ústí až k nepřeložení výrazu. Je to zajímavé v následujícím případě, kdy překlad slova „tako“ je zřejmý, avšak ubráním slabiky by se narušil zvuk verše.

 

jak blesk hroma po nebi/ tako blesk mečév     jak blesk hromu po nebi/ tako blesk mečů 

 

Nepřeložené ponechával Hanka také složeniny (hlasonosná oběť, věkožizní bozi, skřek hrózonosný, jarobujná síla, bredy vletoříčné). Je to pochopitelné, protože tato básnická pojmenování nelze v nové češtině adekvátně nahradit. Navíc význam není vždy jasný: ani dnes nemůžeme s jistotou určit význam spojení „bredy vletoříčné“; podle Enderse jde o „vrchy hojné na vodu“ a kořen vlt- souvisí se slovy vlna, vláha. Hanka při své naivní etymologii soudil, že jde o „vrchy v létě říčné“.     

Pokud Hanka staročeský výraz přeložil, nedařilo se mu vždy zachovat básnickou hodnotu originálu:

 

Vzradova sě Vojmír velevele       Vzradoval se Vojmír velmi velmi 
Laskachom sě, milovachom V lásce jsme se milovali

 

Zejména je to nápadné u básnických ozdob. Tak výraz „iděže“, který uvozuje slavnostní vyjmenovávní účastníků sněmu, přeložil Hanka poněkud nelibozvučnými slovy „tam kdežto“:

 

iděže sú dúbraviny unie: tam kdežto jsou doubraviny krásné

iděže Orlicu Labe pije: tam kdežto Orlici Labe pije

iděže Trut pogubi saň lútu: tam kdežto Trut pohubil saň lítou

 

Ani ke zvukomalebnému místu v písni Záboj, líčícímu pronásledování prchajících nepřátel a dusot koňských kopyt, se nepodařilo nalézt adekvátní převod do nové češtiny:

 

Nocú pod lunú za nimi lúto,/ dnem pod sluncem za nimi lúto   Nocí pod lunou za nimi lítě,/ dnem pod sluncem za nimi lítě 

 

Až komicky znějí pro čtenáře, znalého originálu, verše z písně Růže:

 

Večer sěděch, dlúho sěděch,/ do kuropěnie sěděch    Večer jsem dlouho seděla,/ až kohouti zpívali 

 

Další příklad nacházíme v písni Zbyhoň, kde koncovka –ice tvoří závěrečný rým „na jednéj větvici – na jednom ložici“. V nové češtině nezbylo Hankovi, než slova přeložit „na jedné větvici – na jediném lůžku“.

O náročnosti převodu RKZ do nové češtiny se přesvědčivě vyjádřil básník Kamil Bednář: „Kdyby to byl novodobý padělek z r. 1817, kdyby to byly básně napsané v básnickém jazyce, jaký měli k dispozici Hanka a Linda, a bylo to ke všemu ještě přeloženo do „chatrné“ Hankovy staročeštiny, jak by pak mohly mít tu hlubinnou sílu a ryzost, tu básnickou suverénnost, jakou snad teprve překladatel může plně pocítit? Prakticky řečeno: jestliže ani my dnes nejsme dobře schopni přeložit Rukopisy zpětně do novější češtiny (a vím, proč tu mluvím v množném čísle) plyne z toho to, že by to tím méně dovedli Hanka s Lindou. Nedovedli by tedy ani rekonstruovat vlastní předpokládanou předlohu.“

Jako příklad obtížně přeložitelného místa uvádí Bednář verš z písně Jaroslav „uderi svým mečem na ščít střiebrn“. Báseň Jaroslav je složena v pravidelném desetislabičném verši a ten bychom očekávali i v novočeské verzi. Jmenný tvar „střiebrn“ (se zvukomalebnou kvalitou – zvuk úderu) je však nutné prodloužit na tříslabičné „stříbrný“. Kamil Bednář označuje jako nouzové řešení svůj převod „v stříbrný štít udeřiv svým mečem“.

Václav Hanka tento oříšek vyřešil použitím neobvyklých jmenných tvarů:

 

uderi svým mečem na ščít střiebrn    udeří svým mečem na štít stříbern
radostně snie svój ščít črn radostně sňal svůj štít čern
v národ k rozsúzeniu na snem sboren          v národ k rozsouzení na sněm sebrán  

 

Zvláštní kapitolou jsou omyly Václava Hanky, vzniklé neporozuměním nebo chybným čtením. Souhrnně se těmto omylům věnoval Karel Třeska [2]. Uveďme si zde nejvýznamnější případy:

 

tajno lud v hromadu zve tamo lid v hromadu zve
zamiesi sie cham jich krutym hnievem      zaměšil se chán jich krutým hněvem    
i zamiesichu sie voji i zaměšila se vojska

aj, prúd Pražan jarno přes zdi teče

(aj, proud Pražanů rozohněn přes zdi proudí)   

Aj, proud Pražan urno přese zdi teče

na popravu ustaviti pravdu

(soudem najít právo)

na popraží ustaviti právo

 

V případě slova „tajno“ Hanka neviděl čárku, označující měkké i (v originále „taíno“), jde o mylné čtení. Podobně nerozeznal měkké i ve slově „iarno“ a místo „na popravu“ četl „na popražiu“. Výraz „zamiesiti sie“ byl v historii rukopisného sporu mnohokrát probírán. Václav Hanka našel tento výraz ve staročeské Alexandreidě, četl „zaměšiti se“ a vykládal jako „zaškaredit se“. Ve staročeštině je však původní význam slova „zamísit se, zamíchat se“ a přenesený význam „vzrušiti se, rozohniti se“. Slovo „zaměšit se“, které bylo dříve Rukopisům vytýkáno jako nesprávné, tedy neexistuje a ani se v originále Rukopisů nevyskytuje.

Píseň Jaroslav z Rukopisu královédvorského vypráví o obléhání vrchu Hostýna tatarskými vojsky. Boj mezi Tatary a Moravany byl přerušen příchodem noci, protože přišla tma…

 

i zapřeti zraky zapolena       i zahrozí oči zapálené   

 

Tma zakryla oči nepřátel, že se navzájem nemohli vidět. Hanka zde viděl staročeské přětiti: hroziti. K tomu poznamenal Třeska, že není řečeno, proč oči hrozily až potmě, když to mohly provádět s větším úspěchem za světla. Více smyslu zde dává sloveso prětiti: zahradit, zapříčit, zakrýt.

Václav Hanka, což bychom u padělatele neočekávali, dokonce některá svá chybná čtení postupem času opravoval. Tak se stalo v případě verše „roda stara Tetvy Popelova“.  Brzy poté, co si Hanka spolu s Josefem Jungmannem vzali Rukopis zelenohorský k rozluštění, referoval o jejich snažení Josef Dobrovský v dopise Puchmajerovi:  „Že skladatelé starého zlomku jej lépe oddělují, čtou a lépe mu rozumějí než Vy nebo já, lze pochopiti. Jen, co s tou: Tetvy Popelova říci chtěli, sami dobře nevědí.“

Hanka se nejprve domníval, že rukopis hovoří o dvou bratrech z větve rodu Popelova, přičemž je použit nářeční tvar „jetví“ namísto běžného „větev“. Později zjistil, že Tetva může být i osobní jméno, a čtení verše opravil na „roda starého Popela Tetvy“.

Originální text Rukopisu královédvorského a zelenohorského není rozdělen na verše a tím vznikají problémy s jeho členěním, především u písní Záboj, Čestmír a Jelen, složených nepravidelným veršem.  Jedno obtížné místo z písně Čestmír se dnes člení na verše takto:

 

i meč jeho padáše v Pražany/ jako drvo se skály;/ a po horách mnoho silných dubóv:/ tako ke hradu sě shluče/ Neklanových vojnóv.

 

Hanka toto místo nejprve nechápal. Rozdělil slova následujícím způsobem:

 

i meč jeho padal v Pražany,/ jako dřevo se skály a po horách/ mnoho silných dubů./ Takto ke hradu se shluklo Neklanových vojsk.

 

Jelikož bylo vidět, že tu není něco v pořádku, provedl Hanka dodatečně opravu. Ve vydání z r. 1829 doplnil slovo „kácí“:

 

i meč jeho padal v Pražany,/ jako dřevo se skály a po horách/ mnoho silných dubů kácí./ Takto ke hradu se shluklo/ Neklanových vojsk.

 

Vidíme, že ani teď není smysl dobrý. Meč nemůže bít Pražany a  zároveň kácet duby po horách. Na tomto místě jde o přirovnání: jako je po horách mnoho silných dubů, tolik se shluklo ke hradu Neklanových vojsk. Je zřejmé, že Václav Hanka textu písně nerozuměl – neznal písně, které sám zfalšoval? – a nebo byl tak rafinovaný padělatel, že předstíral svoji nevědomost.

Spory o pravost Rukopisů vedou často k úvahám o psychologii Václava Hanky. Tu byl naivní a nevědomý, tu byl mazaný. Nadaný básník a zároveň klopotný skladatel úsměvných veršíků. Dnešní literární vědci na něj hledí svrchu. A přitom představa české literární vědy o vzniku Rukopisů je také úsměvná. Takto ji parafrázoval Boh. Spurný: „Musa přiletí a pošeptá takovému Hankovi, jenž posud psal jen jednoduché, idylické a konvenční písně, že by měl napsati něco opravdu krásného, rázovitého a skutečně uměleckého, buď píseň z pravého života vytrysklou, v níž by se zračil opravdový cit a duch, nebo krásnou romanci, anebo konečně efektní, duchaplné epos, poví mu, jaký by ta která báseň měla mít obsah nebo děj, jak by po případě nějakou lidovou pověst měl doplnit, jaká neobvyklá krásná slova, obrazy a myšlenky má do básně vložit, a když to její miláček všechno podle jejího našeptání udělá – odlétne a již se nikdy u něho neobjeví; autor skládá dále zase jen své obyčejné písničky.“[3] Na nás je, zda tomu uvěříme.

 

Psáno pro Zprávy České společnosti rukopisné.


[1] Hanuš J.: Český Macpherson. Příspěvek k rozboru literární činnosti Josefa Lindy a k provenienci RK a RZ. Listy filologické 27, 1900, str. 109–134, 241–291, 337–356, 437–457; týž: Další svědectví vynikající účasti Jos. Lindy ve složení RKZ. Listy filologické 28, 1901, str. 235–267.

[2] Třeska K.: Hankova vydání RKZ a jejich chyby. Zprávy České společnosti rukopisné, II. řada, č. 5 (25. února 1940), str. 71–72, č. 6–7 (10. června 1940), str. 83–84, č. 8–9 (1. listopadu 1940), str. 92–95, č. 10 (28. prosince 1940), str. 102–103.

[3] Spurný B.: Praha, Nákladem Rukopisné společnosti 1933. Novočeské i staročeské texty RK a RZ podávají samy důkaz o pravosti těchto Rukopisů. Praha, Nákladem Rukopisné společnosti 1933.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama