Reklama
 
Blog | Dana Mentzlová

Emigranti a imigranti

V tomto článku bych chtěla dát slovo svému dlouholetému kolegovi na poli literárního snažení. Pan Arnošt Valeš (*1945) se vyučil kuchařem a celý život se věnoval této záslužné činnosti. Roku 1968 odjel do Frankfurtu nad Mohanem a zůstal pak na dlouhá léta v Německu. Ve svém článku se dívá na emigranty zevnitř, z pozice vlastních zkušeností.

Článek byl sepsán (skromně se přiznám, že na mou žádost) v lednu 2013.

 

***

Reklama

EMIGRANTI A IMIGRANTI

Arnošt Valeš 

 

Cizinci, samo to slovo nám dává otázku a odpověď najednou. Tam, kde jsou cizinci, musí být i domorodci. Je zvláštní, že v době, kdy se odehrává dosud největší míšení národů a ras světa, je toto dělení stále ještě relevantní. Nejsme už v podstatě všichni obyvatelé této planety Země?

Tuto rétorickou otázku si můžeme samozřejmě hned odpovědět: Jsme! A přesto to tak necítíme. My jsme naplaveniny, říká o sobě většina obyvatel Stříbrné Lhoty, protože jejich původní bydliště je hlavní město Praha. Mnozí již navždy opustili drahé byty a nastálo se zabydleli na chatách. Starousedlíci, kteří se narodili ve statcích a stali se členy JZD, nemile se dívali na tu dobu, kdy se Pražáci o víkendech roztahovali po chatách. Jelikož jim pozemky sami prodali, vše navenek trpěli. Že by někdo měl ty Pražáky (cizince) rád, o tom nemohla být řeč.

Dnes jsou starousedlíci a přistěhovalci již zcela spřízněni. Naopak, posledních dvacet let si obyvatelé museli zvyknout na mnohem těžší oříšek: domky si tu začali stavět a kupovat emigranti 68. roku. Emigranti Pražského jara. Na tak malou vesničku jsme docela početně zastoupeni: jsme z Austrálie, z Kalifornie, Německa, z francouzského i německy mluvícího Švýcarska.

Sám také mezi tuto odrůdu tažných ptáků patřím. Slušní k nám byli od samého počátku všichni sousedi. Později jsem se dozvěděl, že jsme byli Němčouři, fašisti a i jinak vtipně pojmenované kreatury. Jelikož jsme chodili do hospody, počali se nám domácí po čase omlouvat, proč tenkrát na jaře také neopustili rodnou hroudu. Před tím se však často a důkladně vyptávali, jak jsme my dokázali „zdrhnout“! Nemalou bariérou pak mezi námi byly zkušenosti, které jsme za ta dlouhá léta v cizině nabyli. Jisté pochodové smýšlení našich českých spoluobčanů nám zůstalo nepochopitelné. Přestože naše tažná parta není politicky činná, politická uzavřenost našich krajanů je nám nepochopitelná.

Naučili jsme se v cizině politikům věřit. Jejich jednání musí být čestné a nezištné. Na to vše dbá nezávislý tisk, nejvyšší soud a policie. Tyto instance nemůže žádný politik odstranit. Malé klopýtnutí ze strany politiků a  nastává konsekvence: odstoupení. Jeden ze zářných případů je bývalý spolkový president Wulff. Jeho provinění bylo, mimo jiné, že si půjčil peníze na stavbu rodinného domu od svého kamaráda a tím získal nižší úroky. Jako politik si to však nesměl dovolit. Navíc to udělal mnoho let před tím, než byl presidentem zvolen. Nad tímto prohřeškem by se Čech nikdy nepozastavil, v domněnce, že je vše v pořádku. Etika politického chování v Čechách naprosto chybí.

Politická uzavřenost je vinou tisku a medií. Aby se zde probíral každý přestupek cizích politiků, to nemůže být v zájmu české vlády, neboť má máslo na hlavě. Navíc strašné přestupky, jak to vnímají jiní Evropané, jsou z hlediska Čechů malicherné, neboť mají doma jiné divadlo, za které platí tučné vstupné…

Na docela jiném listě je nepochopitelná národní domýšlivost. Zde se prostě často nadsazuje, lže a vymýšlí. Běda tomu, kdo vykročí z řady a chce něco dokázat, či se mu opravdu podařilo něco objevit. Tady končí český rozum a ubožák, když má štěstí, se uchytí jen v cizině.  Pak teprve, když na vynálezu zbohatne, je přijat do lůna národa, neboť právě on zapříčinil onomu vynálezci vzdělání a vůbec, my jsme nejlepší…

Zcela jasně vidíme, že ačkoliv padla železná opona, jistá bariéra v myšlení, v srdcích a v duších neustále zůstává. Opovržlivě se mluví o Slovácích, Moravácích a Rómové jsou v pozici Indiánů před třemi sty lety.

Nemohu tu posuzovat, jakými útesy a stezkami vedly první kroky našich krajanů v Austrálii, v USA, ve Švýcarsku, mohu vyprávět o mé cestě životem v Německu. V roce 1968 se děly nepochopitelné věci. Vysílačka Svobodná Evropa  se přestala rušit a hudební fláky lahodily našim uším velice zápaďácky, neb to bylo jediné, co jsme chtěli: zajet si do Německa, nebo Rakouska a koupit si magneťák, gramofonové desky, a spoustu věcí, které byly tenkrát pro naši dvacetiletou mysl důležité a které brzo přestaly být významné. Byly to jednoduše věci dnešní denní potřeby. Tenkrát se smělo zažádat o výjezdní doložku a cestovat po západě. Mně se podařilo vycestovat do Frankfurtu počátkem srpna 1968. Měl jsem tam na 14 dní dohozenou práci v restauraci, kterou vedl Čech. Byl jsem právě ve sklepní kuchyni podniku, kde jsem vařil, když ke mně přišel se slzami v očích vedoucí a zvěstoval mi novinu, že jsme byli napadeni Varšavským paktem.  

Musím říci, že mě Varšavský pakt zaskočil, neboť jsem neměl v úmyslu emigrovat. Tak sladký byl vánek toho jara, jež později dostalo název Pražské. Nakonec jsem se rozhodl, že se nevrátím. Byl jsem tenkrát obklopen německými kolegy, kuchaři, číšníky, kteří se o mne, tedy o nás Čechy, dojemně starali. Do rodin nás brali, jedna pozornost střídala druhou. Možná, že pro ně byla představa zůstat bez vlasti a neumět mluvit horší, než pro mě samotného. Jasně, za 14 dní se člověk nenaučí řeč, jsou to jen povely a rozkazy, co člověk vnímá. Dokonce jednoduchou otázku jsem i zvládnul, to bylo vše. Pamatuji se na jednu příhodu, kdy jsem se mého šéfkuchaře ptal, co to znamená „normalerweise“, on totiž to slovo neustále používal. Chápal jsem, že jde asi o slovo normálně, ale to „weise“ se mi tam nehodilo. I snažil se chudák šéfkuchař toto slovo přeložit: chvílemi naznačoval, že nemá vlasy, pak že má plnovous a pak začal kulhat a naznačoval mi, že je starý. Mnohem později a při jiné příležitosti jsem se dozvěděl, že to znamená „moudrý“, ale proč spojují normálně moudrý, když chtějí říci normálně, jsem nepochopil ještě dnes. Tenkrát jsem zjistil, že při výuce jazyka se nemá snažit něco chápat, jen jednoduše cizí jazyk akceptovat takový, jaký je.

Hrůzné zvěsti se tenkrát na nás valily. Němci neustále sledovali rozhlas a televizi. Měli v podstatě strach, že se Rusové v Československu nezastaví a že půjdou dál, na západ. Dennodenně jsme chodili ve Frankfurtu na Hauptbahnhof, hlavní nádraží. Tady přijížděl každý večer v deset hodin vlak z Prahy. To byly nejčerstvější zprávy. Lidé se většinou odhodlali emigrovat a setkání s emigranty, kteří byli v zemi dříve, bylo vždy důležité. Bylo kolem žádání o azyl mnoho papírování. Jednou se mi pán, Němec, co chodil každý večer k vlaku, nabídl, že mi poskytne ubytování a že mi ve všem pomůže. S díky jsem odmítl, byl jsem zaopatřen a měl jsem i práci. Ta všeobecná snaha nám pomoci mne však zaujala, a tak jsem ho na to oslovil: tenkrát, říkal, když jsme utíkali do Československa před Hitlerem, také jste se o nás postarali. My vám to jednoduše oplácíme.

Přemýšlel jsem si o tom, když Češi pomáhali východním Němcům, ačkoliv je neměli v lásce, do západoněmecké ambasády v Praze. Myslím, že si lidé před společným nepřítelem jednoduše pomáhají.

Po nějakém čase se napadení Československa stalo na Západě zprávou včerejšího dne a v Československu nastala doba normalizace, o které jsme tam venku neměli zdání. V roce 1969 se podařilo ještě mnoha lidem emigrovat. Mělo to být milion občanů a povětšinou to prý byla elita národa. Koncem roku pak zapadla vrata železné opony a nastala doba temna. I pro nás nastalo nové období života. Emigrováním jsme totiž nabyli svobodu, ztratili ale rodiny, přátele a schopnost normální komunikace. Mne tenkrát přepadl existenční strach, ačkoliv byl zcela bezdůvodný. Od prvního dne v emigraci jsem pracoval. Podnik, ve kterém jsme tenkrát všichni zůstali, brzo zkrachoval a my si museli hledat práci. Samotný výraz „hledat práci“ mne mrazil. Bylo mi jasné, že vůbec nemusím pracovat a každému to bude putna. Situace, kdy na Václavském náměstí, dopoledne, policie kontrolovala pasanty, aby zjistila, proč nejsou v práci, se ve Frankfurtu nemohla stát. Začal jsem pracovat v hospůdce ve čtvrti, jež nesla název Sachsenhausen, protože jsem byl nalákán dobrým platem. Po několika měsících, když mi došlo, že jako takzvaný „Alleinkoch“, sám v kuchyni, se nic nového nenaučím, jsem se vrátil do hotelové společnosti „Steigenberger“ , kde jsem před tím krátce pracoval. Chodíval jsem tam za kamarády a tenkrát mně Turkyně, co myla černé nádobí, pomohla k návratu: povídal jsem si u výdejny s bývalými kolegy, když tudy prošel ředitel. Turkyně se na něj obořila, že není žádný dobrý ředitel, když mě nechal odejít, protože za mne bylo personální jídlo mnohem lepší. On si mne pak odchytil v recepci a jednoduše se zeptal, co beru. Jmenoval jsem mu tu sumu a on mi stiskl ruku a řekl: od zítra vás chci vidět v kuchyni. Bral jsem jednou tolik, co před tím.

Byli jsme kolektiv mladých kuchařů a byla legrace a ačkoliv jsem se učil německy jako se učí miminka, mám na mysli pouze po odposlechu, začal jsem se dorozumívat. Na tomto místě se musím přiznat, že nejsem na jazyky příliš nadaný.

Měli jsme kolegu, Jugoslávce, ten sedal v parku, mezi polední a večerní směnou, a četl německé romány. Vím, jak jsem mu záviděl. Posléze se mi dostal do ruky časopis pro děti z tvorby Disney. Comics Donald Duck, Pluto a tak dále.Tady jsem se rychle naučil číst, protože to, čemu jsem nerozuměl, mi doplnily obrázky.

Ach jo, pracovat dopoledne a pak zase večer, deset hodin denně, to bylo také zcela nezvyklé. Bylo toho hodně, co nám bylo cizí…

Časem jsem bral život, jak šel, našli se němečtí přátelé a mně zcela uniklo, že ta přátelství byla skoro vždy smíšená. Že měl Edgar Amelii, ano jistě, ale že Amelie byla Portugalka, to mi uniklo. Prostě v té době byl německý národ tak silně promíchaný přicházející imigrací, že to bylo prostě normální. Samozřejmě, Italové byli vejtahové, Turci popeláři, Španělé se s jistou noblesou řadili do vyšších pozic a Jugoslávci byli uklízečky, jejichž chlapi měli kudlu v kapse. To se povídalo, aby bylo o čem. Ve skutečnosti si byli všichni rovni. I německý management si vážil pracujících, protože jich bylo na práci, která se naskytovala, příliš málo.  Češi se časem zařadili mezi podnikatele a tím se stala jejich aura cizinců neviditelná. Češi se jako jediná národnost žijící v Německu nespojili v organizovanou komunitu. V Gilde Stube, což byla ve Frankfurtu česká hospoda, se scházeli ti, co se neuchytili. Po pádu železné opony dokonce hospoda zavřela.

Pak nastala doba, kdy se počalo používat slovo imigrace. Imigrace jsou ti, co přicházejí. To byla doba, kdy si muslimové počali uvědomovat opravdovou svobodu, kterou v Evropě prožívali. Ženy, krásné jak v pohádce, módně oblečené, načesané a nalíčené, najednou počaly nosit šátky, počaly se zahalovat.  Jejich svoboda, kterou opravdově prožívaly, byla trnem v očích jejich mužů. Jednoduše si muslimové ve svobodném světě udělali vlastní diktaturu. Děvče sousedů, jež bylo slušné, hezké, mluvilo spisovnou němčinou bez akcentu, muselo odjet do Turecka, kde na ni čekal rodinou vybraný ženich! Ona byla Turkyně? To jsem ani nevěděl!

Avšak i toto dokázala německá mnohonárodnostní společnost akceptovat. Za celou dobu mého pobytu jsem nezažil nějaký rasový útok proti mé osobě. Naopak, při podnikání jsem se stal váženým občanem. Je mi jaksi trapně zdůrazňovat, že nám Čechům od prvního dne pobytu bylo nadržováno, že jsme byli oblíbení. Nevím, kde jsme tuto výhodu vzali, ale udělal jsem vše pro to, aby to tak zůstalo.

Dnes, když vidím vlastní děti, nemohu uvěřit, že by se dalo nenávidět pro národnost. Ani jedno z mých dětí nemá za partnera Němce. Všichni jejich partneři mají migrační pozadí, což je v Německu novodobý výraz pro imigranty a jejich potomky. V roce 2009 bylo v Německu 16 milionů lidí s migračním pozadím, což bylo téměř 20% obvyvatelstva. Vedlejší jev tohoto vývoje je zcela zjevný: mladí lidé v Německu jsou hezcí, zdraví a nanejvýš inteligentní.

Nemohu tu tvrdit, že podobný osud, jako jsem měl já, měli všichni čeští emigranti. Byli i takoví, co se při první amnestii vrátili do vlasti. Bylo to asi kolem roku 1974. Samozřejmě mezi námi byli i špehové. Dokonce jsme si říkali, kdo to je. Zdali jsme měli pravdu, to je věc jiná.

Po šestnácti letech emigrace přišli soudruhové v Praze na báječný kšeft. Vyhlásili výprodej emigrantů. Mohli jsme se vykoupit, což znamenalo vyplatit se z československého vzdělání a zbavení občanství. Pak jsme mohli zažádat o vízum a navštívit rodnou zem coby Němci. Naše reakce byla – NE. Opustili jsme vlast na věčné časy, tak jako přátelství se SSSR. Ale to jsme nepočítali s nátlakem rodiny. Nastalo období, kdy jsme mohli pozvat rodinné příslušníky dopisem, potvrzeným notářem či městským úřadem, kde jsme se zavazovali, že všechny výdaje, popřípadě i zdravotní, uhradíme. Nikdy nebyla puštěna celá rodina, nejraději však pouštěli komunisté penzisty. Po dobu návštěvy Západu jim byla pozastavena penze, která byla vyplacena po návratu. K nám jezdila každý rok tchyně. Když dorazila, byla pozvaná na radnici, kde byla uvítána a obdržela 100 DM jako pozornost. Na cestu si směli čeští návštěvníci vyměnit pouhých 40 DM a nějaké jiné zdroje byly nepřípustné. Osobní prohlídky na hranicích byly běžné. Jednou se tchyni udělala kýla a musela být operována. Nikdy jsme za operaci nedostali účet, nějaký sociální úřad ho vyrovnal.

Nechat se vykoupit a zbavit se občanství a zaplatit, to bylo poselství, které nám příbuzní vozili z domova. Byli o to úřady požádáni s vyhrůžkou, že je za námi více nepustí! Nakonec jsme podlehli. Zaplatit školství jsme museli i za děti, které se nám narodily v cizině. Za obnos, co jsme museli uhradit, jsme mohli mít nové auto střední cenové kategorie.

A tak jsem se dostal po šestnácti letech prvně domů. Muselo to být kolem roku 1984. Až na pobyt v našich rodinách to byla vždy cesta hrůzy. Jednání lidí mezi sebou, na úřadech nebo v obchodech bylo katastrofální! Jak to, že jsem to zapomněl? A tak se stalo, že pobyt v rodné vlasti jsem nepočítal do dovolené, jak se tomu stalo po pádu komunistů, ale pouze k nutnému zlu, které bylo nutno podstoupit.

Kolem 9. listopadu 1989 jsem trávil krátkou dovolenou s manželkou na Kanárských ostrovech. Zde nás okradli o veškeré peníze a šeky. Když nás přátelé vyzvedávali na frankfurtském letišti, bylo západní Německo plné trabantů. Padla komunistická vláda v NDR a tím pádem i zeď v Berlíně. Otevřely se hranice. Naše plány do penze dostaly jiný směr. Zajistit si střechu nad hlavou v Německu a vybudovat si hnízdo do penze v Čechách. Až na to, že manželka odešla na věčnost, se nám plány splnily.

A tak bych chtěl podotknout, že jsem se nikdy a nikde necítil jako cizinec. Že mám dva domovy a neustále mezi nimi pendluji. Namlouvat někomu, že nějaký národ, či rasa je méněcenná, omezená a tak podobně je blbost. Tímto názorem se člověk sám uzavře a stává se cizincem třeba i v rodné vesnici…

 

*** 

Arnošt Valeš je autorem několika románů, které v letošním roce vyšly jako e-knihy na Knihulka cz. Jeho romány se příjemně čtou, vyznačují se vnitřním prožitkem, obrazným viděním a pochopením pro lidi a jejich osudy. Bližší informace o románech zde.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama