Reklama
 
Blog | Dana Mentzlová

Cink, cink

Aleš Vícha se probudil. Začal šátrat po krabičkách s léky. Samá cizina, samá cizina, to už u nás nedovedeme vyrábět léky? Ostatně, co se dá čekat od národa, který hajloval na Václaváku po atentátu na Heydricha? Vzal si dva léky na uklidnění a jeden lék na povzbuzení a zapnul televizi.

No samozřejmě. Od roku 89 to jde s kopce. Zadlužení, spory mezi politiky a jak ti lidé jsou na sebe zlí. Reportérka se div neudusí, než to ze sebe udýchaná vyblekotá. Plesnivé broskve v supermarketu… skandál. To chce okamžitý zásah. Vícho, doba tě volá.

Zapnul si internet a pustil Pochod rudých námořníků.

 

Reklama

S dělníky ruku v ruce

prapory revoluce

po celé zemi rozvinem!

 

Jo dřív, to bývaly písničky! Člověk se rozveselil, ne jako dnes, když zpívají takoví vlasatci nebo zas pro změnu plešouni. Dřív bývali zpěváci hezky ostříhaní.

Pan Vícha zamířil na Respekt blog. Tady někdo píše o hazardu, blbec, cinkali klíčema, tak teď mají hazard, na tom není vůbec nic divného. Jiný píše o Janu Husovi a dokonce s obdivem, idiot. Kdyby Hus žil dneska, taky by krad a uplácel jako všichni ostatní. On s tou svojí pravdou. A ostatně, cinkal klíčema, tak má, co si zasloužil. Upálili ho a basta.

Přichází paní Víchová z nákupu. Otvírá potichu dveře, protože manžel na jakékoli cinknutí klíče startuje jako papírový čert. Nese dvě těžké tašky a mumlá si: „Dědek jeden, s ničím mi nepomůže… Dědínku! Podívej, jaký jsem koupila rohlíky! Byly poslední, lidi se o ně prali! Ale chleba už neměli, budeme muset zajet do supermarketu.“

Nutno uznat, že venkovský krámek v obci pana Víchy by rád prodával, jen to zboží kolikrát jaksi chybí. Ale kampak na Aleše Víchu se supermarketem. „Za komunistů žádný Lidl nebyl, tak se bez něj obejdeme i teď,“ hučí. „Republiku rozprodali cizincům a teď nemají ani chleba.“

Paní Víchová si povzdechne. Má tu smůlu, že její muž je politicky činný. Koncem června chodil v tlustém svetru na protest proti chladnému počasí a teď se zase dal do bojkotování Lidlu v rámci boje proti německému kapitálu.

Pan Vícha mezitím otvírá noviny, aby načerpal denní dávku adrenalinu. Každý článek doplňuje hlasitými rozklady a dává manželce kontrolní otázky, aby zjistil, zda problematiku správně pochopila.

Není divu, že toho má paní za chvíli dost. „Dědečku, co kdybysme si pustili ty Alexandrovce, co ti Toník vypálil? Co se budeš rozčilovat kvůli novinám?“

Pan Vícha cosi brblá o tristní přítomnosti, ale pak přece jen pouští cédéčko s písničkami čackých hrdinů. Zvuk ruštiny a hrdý pohled uniformovaných zpěváků ho uklidňuje.

„V Rusku, tam byla beztřídní společnost…“ zasní se.

„Na venkově tam lidi měli i krávy,“ vzpomíná si paní Víchová. „Pamatuješ, jak jsme jim říkali, že u nás na vesnici normálně lidi krávy nemají, a oni se strašně divili, kde berou mléko.“

„Protože naši komunisti dovedli zásobovat pracující lid vším potřebným,“ chytí se tématu pan Vícha. „Oni věděli, co lid potřebuje. Za Hitlera taky fungovalo zásobování do poslední chvíle.“

„A v Rusku to nedovedli?“ diví se paní Víchová.

„Rusko je veliká země,“ vykládá jí manžel. „Představ si, bajkalsko-amurská magistrála! A na Sibiři, jaké je nerostné bohatství! A kromě toho, v Rusku včera znamená už zítra.“ Zadívá se na televizi, kde Alexandrovci zpívají populární píseň „Nas nedogóňat“ a má pocit, že svět je dnes jaksi jiný, než býval.

***

Odpoledne přišla na návštěvu dcera se zeťem. Po počátečních rozpacích si ženské začaly vyprávět.

„Jituško,“ stěžovala si paní Víchová, „nám se pořád ztrácejí věci. Teď nemůžeme najít ten žlutej kbelík. Asi ho někdo ukrad.“

„Za komunistů se nekradlo,“ bručel pan Vícha. „To by si nikdo nedovolil. Ani ty největší soudruzi.“

„Už zase začínáte?“ zavrčel zeť. „Že si nedáte pokoj. Vždyť víte, že můj dědeček byl zavřený…“

„A za co, prosím tě,“ ušklíbl se tchán. „Za ty protistátní dopisy? To neni možný. Prostě se mu nechtělo dělat. Komunisti si uměli poradit s nemakačenky. Kdo nepracoval, na toho si došlápli.“

Zeť se zvedá ze židle. „Jitko, jdeme.“

„To už odcházíte?“ leká se paní Víchová. Doprovází mladé do předsíně. „Vždyť jste sotva přišli.“

„A co máme dělat?“ šeptne dcera. „S tatínkem diskutovat nemá cenu. Nenechá si nic říct.“

„To víš, Jituško, to jsou ti chlapi,“ přejde do utěšování matka. „Musí být důležitý za každou cenu. Chytrej je jak rádio. Ale aby jednou umyl nádobí…“

Pak se paní vrací do obývacího pokoje, kde se pan Vícha spokojeně usmívá. „Vidíš, jak jsem ho dostal? Nedovedl mi říct žádnej argument!“

„Ale ani jsme si nepopovídali,“ lituje manželka. „Chodí k nám tak málo a ty ještě…“

„O starý lidi dneska nikdo nestojí,“ prohlásí pan Vícha. „Tak daleko jsme došli po 24 letech. Společnost je v rozkladu a nikoho to nezajímá. Hlavně že si zacinkali klíčema.“

Sedne si k internetu, otevře Respekt blog a přemýšlí: tak jakou přezdívku si dám dneska?