Reklama
 
Blog | Dana Mentzlová

Cesta do Berlína

Před 75 lety vyjížděl z Prahy v 16 hodin zvláštní vlak do Berlína. Bylo 14. března 1939. Ve vlaku cestoval prezident Emil Hácha a ministr zahraničí František Chvalkovský. S nimi jel mladý úředník prezidentské kanceláře dr. Kliment a prezidentova dcera, paní Rádlová.Cesta byla zdlouhavá, vlak co chvíli stál na některém nádraží a z okna bylo vidět nepřetržité vojenské transporty směrem ke hranicím republiky.

V deset hodin večer přijel vlak do Berlína. Před nádražím byla dr. Háchovi vzdána vojenská pocta jako hlavě samostatného státu a na jeho autu byla státní vlajka. Návštěvníci byli převezeni do hotelu Adlon, aby se ubytovali. V hotelu byla prezidentově dceři odevzdána kytice od říšského kancléře a karton bonbonů.

 

Emil Hácha se stal v listopadu 1938 prezidentem země, která se neustále zmenšovala. Na základě Mnichovské dohody, kterou podepsali zástupci Velké Británie, Francie, Německa a Itálie, muselo Československo odstoupit třetinu území, hlavně Sudety, a přišlo tím o nákladně budovaný systém pohraničních pevností. V deseti dnech muselo domovy v pohraničí opustit 1 200 000 obyvatel. V téže době československá vláda ustoupila polskému ultimátu a odstoupila značnou část Těšínska.

Reklama

 

Mnichov také velmi posílil separatistické tendence na Slovensku. Většina slovenských politických stran požadovala autonomii Slovenska a vytvoření samostatné slovenské vlády. V listopadu získalo po vídeňské arbitráži značnou část jižního Slovenska Maďarsko. Pro zbylou část Slovenska a Podkarpatskou Rus přijal parlament zákony o autonomii. Oficiální název státu se změnil na Česko-Slovensko. Klid nebyl ani na nových hranicích s Německem. Čas od času přicházely zprávy o obsazení dalších obcí německou armádou. Na Podkarpatské Rusi docházelo k polským provokacím, při nichž byly i ztráty na životech.

 

Koncem února jednali slovenští separatisté v Berlíně s Göringem o finanční pomoci Slovensku. Göring tuto pomoc přislíbil, ale pouze pod podmínkou rozbití Česko-Slovenska. Podobně proběhlo jednání slovenských představitelů Tisa a Sidora s říšským ministrem Seyss-Inquartem v Bratislavě. Prezident Hácha a pražská vláda si patrně dlouho nebyli vědomi skutečnosti, že za slovenským separatismem stojí oficiální Berlín. Ještě 9. března, po propuštění Tisovy a jmenování Sivákovy slovenské vlády, předstíral německý vyslanec nezájem na těchto vnitropolitických událostech. Nicméně v noci z 11. na 12. března naléhala německá delegace na nového předsedu slovenské vlády Sidora, aby vyhlásil samostatné Slovensko.

 

Když Sidor tyto výzvy odmítl, obdržel sesazený Tiso pozvání do Berlína k Hitlerovi, kde byl 13. března uvítán jako hlava státu. Hitler požadoval okamžité odtržení Slovenska. Hrozil, že jinak přenechá slovenský prostor Maďarům. Tiso proto žádal z Berlína prezidenta Háchu o svolání slovenského sněmu. Tento sněm byl svolán a 14. března vyhlásil v Bratislavě nezávislost Slovenska. Vzápětí zahájilo Maďarsko vojenské akce k okupaci Podkarpatské Rusi.

 

Takto líčí události právník Emil Sobota, bývalý úředník prezidentské kanceláře: „Jakmile bylo v Praze známo, že Tiso jede k Hitlerovi, myšlenka, že by tam měl býti i Hácha, našla ihned ve vládě stoupence. Ministr Chvalkovský se obrátil na německou legaci v Praze s náznakem, že president uvažuje o vhodnosti návštěvy v Berlíně. Tento podnět nedoznal ihned příznivé odezvy. Zřejmě se tam vyčkávalo, až slovenský sněm ohlásí odtržení.  Teprve 14. března odpoledne zástupce německého vyslance přišel na Hrad s pozváním, znějícím tak, aby dr. Hácha nastoupil cestu letadlem a byl do 18. hodiny v Berlíně. Nezapomeňme, že již kol 18. hodiny večerní toho dne začal nástup německých branných sil na východní Moravě. Patrně šlo tedy zprvu Berlínu o to, aby návštěva Háchova u Hitlera se uskutečnila ještě bezprostředně před tímto vkročením. To však již nebylo  proveditelno, a tak tedy se návštěva uskutečnila až k půlnoci, kdy německé vojsko již mělo Mor. Ostravu v rukou. Němečtí důstojníci ovšem říkali obyvatelům Ostravy, že jenom městem „procházejí“ proti „třetí mocnosti“.

 

Když se presidentovi navrhoval plán jeho cesty do Berlína, netanulo ještě ani jemu, ani nikomu z vlády na mysli, co má býti konkretně  předmětem jednání. Pravilo se, že jde o to, zachránit, co se dá. Nebylo jasno o tom, co je z našeho stanoviska únosné, co by nebylo lze koncedovat s naším souhlasem, čemu možno ustoupit jen s protestem, po případě, jsou-li věci, kde ústup vůbec není pro nás možný.“

 

V pozdních nočních hodinách po příjezdu do Berlína přišel prezidentu Háchovi vzkaz, že jej říšský kancléř očekává. Po formálním uvítání usadil Hitler Háchu do kruhu předních osobností říše.

 

Hácha uvedl se tím, že je odborník, který za předmnichovského období do politiky republiky nikdy nezasahoval, a pokud tak učinil, vždy ve snaze, aby stát zaujal k říši co nejsrdečnější poměr. Po té přešel k otázce slovenské, kterou až do té chvíle považoval za jediný motiv své berlínské cesty; uvedl, že mezi Čechy a Slováky bylo nesnadno sjednat bližší vzájemné pochopení, poněvadž orientace Čechů byla spíš západní, kdežto orientace Slováků byla spíš východní. K tomu poznamenal, že je přesvědčen, že i říšský kancléř učiní se Slováky své vlastní zkušenosti.

 

Hitler prohlásil, že po delší čas pozoroval vývoj tohoto vztahu a přišel k názoru, že soužití obou národů je nemožné. Slovensko bude samostatným státem, neboť tato země Německo nezajímá. Čechy a Morava však patří do německého prostoru a proto prý – a kromě toho, poněvadž na německých občanech se páchají neustálá bezpráví – dal rozkaz, aby dnes ráno o 6. hodině německé vojsko překročilo hranice, a narazí-li na odpor, bezohledně jej zlomilo.

 

Němečtí představitelé naléhali na překvapeného Háchu, aby souhlasil s okupací Čech a Moravy. Žádali, aby jako velitel branné moci dal příkaz nebránit postupu německých vojsk. Prezident později vyprávěl spisovateli Karlu Horkému:

„Můžete vydržet Hitlerovo řvaní, protože kdo řve, nemusí ještě uvnitř být ďábel. Ale on tam byl také Göring, víte, ten žoviální Göring s tou svou bodrou tváří, kterou znáte tak dobře z fotografií. Nuže, když napětí dostoupilo vrcholu, když jsem byl vyčerpán, už div ne mrtev, ale ještě pořád jsem se držel, vzal mě ten dobrák za ruku, přátelsky si mne odvedl stranou a měkce, říkám vám, on mi jakoby měkce domlouval, je-li opravdu třeba a nutno, aby celá ta krásná historická Praha, das wunderschöne Prag, byla v několika hodinách srovnána celá se zemí, aby do povětří vyletělo všechno, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles… Alles in die Luft, Herr Staatspresident, a to všecko jen proto, že nechcete nebo nemůžete pochopit Führera, který si přeje, aby tisíce mladých českých lidí neztratilo svůj život v marném odporu zbytečně.“

 

Hácha podlehl nátlaku. Řekl ještě, že při tak krátké době nebude mít patrně možnost, aby zabránil obraně, načež mu Hitler dal k dispozici zařízení své kanceláře. Prezident Hácha pak zatelefonoval ministru národní obrany Syrovému a dal mu příkaz instruovat posádky, aby nekladly postupující německé armádě odpor.

 

Tím však jednání neskončilo. Prezidentu Háchovi byl předložen k podpisu německý text, na který se pak odvolávala další prohlášení a opatření německých orgánů – žádost, aby Německo vzalo české země pod svoji ochranu:

 

„Vůdce a říšský kancléř přijal dnes v přítomnosti říšského ministra zahraničních věcí  šl. Ribbentropa československého státního presidenta dr. Háchu a československého ministra zahraničí dr. Chvalkovského na jejich přání v Berlíně.  Při schůzce byla s plnou otevřeností přezkoušena vážná situace, vzniklá na dosavadním česko-slovenském státním území událostmi posledních týdnů. Na obou stranách bylo souhlasně projeveno přesvědčení, že cílem všeho úsilí musí být zajištění pokoje, pořádku a míru v této části střední Evropy. Československý státní president prohlásil, že chtěje posloužit tomuto cíli a dosáhnout konečného uspokojení, vkládá s plnou důvěrou osud českého národa a země v ruce Vůdce německé říše. Vůdce přijal toto prohlášení a vyjádřil své rozhodnutí, že český národ béře pod ochranu německé říše a že mu zaručí autonomní vývoj jeho národního života, odpovídající jeho povaze.“

 

Když byla listina předložena prezidentu Háchovi, řekl, že ji nemůže podepsat bez dohody s vládou, tím spíše, že v původním znění stálo, že státní president činí prohlášení „jménem svým a vlády“.  Dříve než se mohl telefonicky spojit s předsedou vlády, byl mu však předložen nový text dokumentu, v němž slova o vládě byla vypuštěna, a pak k podpisu došlo. Teprve potom dosáhl Hácha spojení s předsedou vlády Beranem. Ten svolal ihned noční schůzi vlády, jež jenom konstatovala hotovou věc.

 

V časných ranních hodinách 15. března 1939 překročilo jádro okupačních sil česko-německou hranici. Československá armáda dostala rozkaz zůstat v kasárnách, a tak postup wehrmachtu zdržovaly jen prudký vítr a vytrvalé sněžení.

 

Nikdo v Berlíně nenaznačil ani slovem českému poselstvu, že toho dne zavítá do Prahy i říšský kancléř. Ještě 15. března ráno ujišťovalo německé vyslanectví v Praze, že na hrad žádné německé vojsko nepřijde a že prezidentovi bude ponechána jeho hradní stráž.  Zatím však již od 9. hodiny proudily motorizované oddíly německého vojska na všechna hradní nádvoří. Bylo nápadné, jak téměř neprodyšně jsou všechny prostory plněny vojskem. Nebylo jasné, proč by se právě zde měli Němci obávat zvláštního ohrožení.

 

Věc se vysvětlila teprve ve večerních hodinách, když v dlouhé koloně obrněných aut přijela na hrad družina s říšským kancléřem. Adolf Hitler byl uvítán na prvním hradním nádvoří vojáky a pražskými Němci, z nichž mnozí se dostavili s ovázanými hlavami a náplastmi, jako oběti přestálého útlaku.

 

Přes rozsáhlé aranžmá na německé straně nepronikl plán s Hitlerovou návštěvou do české veřejnosti ani do českých vládních kruhů. Hitler byl již nějakou hodinu na hradě, aniž o tom věděla ministerská rada na tomže hradě zasedající, do níž pak přišel dr. Hácha, aby podal zprávu o své návštěvě v Berlíně.

 

Také Háchův návrat domů prozrazoval cílevědomé přípravy z německé strany. Prezidentův vlak přijel do Prahy se zpožděním delším než tři hodiny, neboť jel oklikami a měl cestou dlouhé zastávky, takže chvílemi měli cestující pochybnost, zda je opravdu vezou domů do Prahy. V Praze na nádraží uvítala prezidenta již německá čestná rota a davy německého obyvatelstva, mávající praporky s lomeným křížem.  Čeští zástupci vlády a úřadů se ztráceli uprostřed této záplavy.

 

Následující den navštívil dr. Háchu říšský ministr zahraničí Ribbentrop a odevzdal mu originál výnosu o zřízení protektorátu. Tímto výnosem se Čechy a Morava staly součástí německé říše. Protektorát byl vyhlášen jednostranně Hitlerem a je příznačné, že nikdo z českých lidí nebyl požádán o návrh, radu nebo požadavky k tomuto výnosu.

 

Prezident Hácha pak navštívil na Hradě Adolfa Hitlera. Vůdce mu při tom projevil důvěru a ujišťoval, že si nepřeje nijakého odnárodnění českého národa, naopak, že při  loyálním chování tento lid prý dosáhne v říši netušeného rozkvětu. Poté vyzval dr. Háchu, aby se na něho obrátil, kdykoli by to pokládal za potřebné. Pozdější pokusy o Háchovu návštěvu u Hitlera však naprosto selhaly. Pokud se kdy setkal znovu s Hitlerem (při dubnové oslavě 50. narozenin kancléřových v Berlíně, při pohřbu Heydrichově), šlo o vše jiné, než o přednes žádostí z české strany.

 

Dohoda podepsaná v Berlíně vyvolala sice navenek zdání, že si Češi přejí německou ochranu a zavedení německého pořádku, v podstatě však šlo o neplatný dokument. Emil Hácha později řekl: „Podepsal jsem to sám za sebe a v sázce byla jen má vlastní čest, protože, jak vám známo, ani náš parlament, ani náš národ neměl s tím co činit.“

 

Podobně se vyslovil ve studii Cesta do Berlína právník Emil Sobota: „… i  když bychom se postavili na půdu ústavních a politických změn, nastalých v Československu po září 1938, i když budeme pokládat zvolení Dr  Háchy  presidentem  republiky za zcela legitimní, není pochyby o tom, že nebyl zvolen s pravomocí, aby sám, bez vlády  a Národního  shromáždění platně  uzavřel dohodu  toho obsahu, jako  byla  ona   berlínská, jež zadávala územní celistvosti (uznání slovenské secese) a suverenitě republiky.“

 

Jak vážně pojímala německá říše svůj závazek ochrany českých zemí, je vidět např. z prohlášení státního ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka v říjnu 1943: „… kdyby se bolševismu podařilo proniknout do střední Evropy… válečný zákon spálené země – tohoto ďábelského vynálezu bolševického… by postihl nivy moravské a české, o které bychom fanaticky bojovali.“ Tento fanatický bojovník byl po svém útěku z Prahy nalezen v přestrojení v americkém zajetí, kam spěchal stejně jako tisíce jeho soukmenovců namísto fanatické ochrany moravských a českých niv…

 

***

Tímto článkem chci vyjádřit podporu semináři Rock Multinicka. Přímo o multinickovi napsat článek je těžké. On je bahno, a kdo se jím zabývá, načichne tím bahnem. 

Proto jsem se rozhodla vydat zde raději svůj starší článek, který už byl zveřejněn r. 2010 na stránkách Arnošta Valeše. Aby to multinickovi nebylo líto, i v tomto článku se píše o lidech, jako je on. Ti lidé, co na nádraží mávali praporky s lomeným křížem, to jsou multinickové před 75 lety. Uvěřili, že omezení svobody vyřeší jejich problémy a svým malým praporkem urovnávali cestu autoritativnímu režimu.

Dnes je jiná doba. Nemává se na nádraží praporky, ale užiteční idioti se snaží ovlivňovat veřejné mínění v internetových diskusích.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama